Warning: Cannot modify header information - headers already sent by (output started at /data/web/virtuals/144553/virtual/www/index.php:2) in /data/web/virtuals/144553/virtual/www/wp-includes/feed-rss2.php on line 8
Travelology http://travelology.cz ......Protože to pravé cestování je věda! Tue, 05 Nov 2019 05:10:54 +0000 cs-CZ hourly 1 https://wordpress.org/?v=5.1.3 …parku Boheminium v Mariánských Lázních http://travelology.cz/2019/07/14/parku-boheminium-v-marianskych-laznich/ http://travelology.cz/2019/07/14/parku-boheminium-v-marianskych-laznich/#respond Sun, 14 Jul 2019 17:36:39 +0000 http://travelology.cz/?p=1949 Dne 13. července 2019 jsme dostali příležitost v rámci naší exkurze po západočeských lázních navštívit park miniatur Boheminium v Mariánských lázních, nedaleko centra lázní a jejich kolonád.  Tento park se může pyšnit titulem čtvrtý největší park miniatur v Evropě a také se stal nejnavštěvovanější turistickou atrakci v celém Karlovarském kraji. A to rozhodně právem. Park vznikl již v roce 1999 a od té doby dělá radost svým malým i velkým návštěvníkům. V parku si mohou návštěvníci prohlédnout více než sedmdesát naprosto dokonalých zmenšenin těch nejkrásnějších památek z celé České republiky.

Park byl poprvé otevřen 19. června 1999. První maketa památky byl zámek Červená Lhota, kterou můžeme vidět hned pár kroků od vchodu do parku. Všechny památky jsou vytvořeny v měřítku 1:25. V tomto roce bylo v celém parku k vidění pouze šest modelů – zámek Červená Lhota, vrch Krakonoš, rotunda Sv. Jiří na hoře Říp, kostel sv. Mikuláše s Černou věží, Staré bělidlo s vodním mlýnem a tažný remorkér Bivoj.

Park si během chvilky našel své první návštěvníky. Postupně vznikaly další makety, jako například makety letadel i budovy letiště v Mariánských lázní a to ve spolupráci právě s Českými aeroliniemi. Město Železná Ruda požádalo modeláře o model kostela Panny Marie, město Lednice o model Lednického zámku (v době naší návštěvy byl v rekonstrukci), město Písek zde má svůj Kamenný most.

Pozemky, na kterých je park postaven, díky své výhodné poloze blízko golfového hřiště, začaly brzy zajímat obchodníky s nemovitostmi. Tato hrozba přivedla park a jeho vlastníky do potíží a park zůstal v roce 2002 zcela uzavřen.

Po dlouhých sporech získává park nového majitele, který jej 19. června roku 2003 znovu zpřístupní veřejnosti. Nicméně znovu vybudovat důvěru návštěvníků stálo značné úsilí. Přesto se začalo znovu pracovat na výrobě miniatur a brzy byla veřejnosti představen model památky UNESCO – poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře. I přes všechnu nepřízeň osudu si park začal znovu budovat přízeň svých návštěvníků a začal být znám pod názvem Boheminium.

V roce 2005 vznikla v parku miniatura libereckého Ještědu. Svou zmenšeninu dostal také Metternichův zámek v Kynžvartu. Park postupně procházel rekonstrukcí a do jeho útrob si nacházelo cestu více a více návštěvníků – v tomto roce to bylo úžasných 20 000.

V roce 2006 si jedinečnosti a krásy parku všimla i Česká televize a tvůrci pořadu Toulavá kamera, kteří o parku natočili krátkou reportáž, kterou zařadili do svého vysílání. Toto se samozřejmě projevilo i v návštěvnosti parku, která tímto vzrostla o více než třetinu.

V roce 2007 byl odhalen první interaktivní model v parku, a to Železniční muzeum v Lužné u Rakovníka. Tento model dodnes zůstává největší atrakcí parku, a to hlavně pro své nejmenší návštěvníky. V tomto roce navštívilo park rekordních 34 500 návštěvníků.

Rok 2008 byl dalším významným milníkem v historii parku. V tomto roce byl vytvořen první model dnes již neexistující stavby z období Velkomoravské říše, která na našem území existovala v 9. století. Byly vytvořeny i další modely, jako například Letohrádek Hvězda, Karolínin pramen, Rozhledna Hamelika v Mariánských lázních a zámek v Litomyšli. Počet návštěvníků, kteří park navštívili se zastavil na čísle 35 520.

V roce 2009 představili autoři v rámci veletrhu cestovního ruchu Region-tour, který se konal v Brně, model hradu Karlštejn, který se pyšní titulem největší model v celém parku. Díky tomu museli i největší skeptici připustit, že tento park na mapu památek Mariánských lázní prostě patří. V tomto roce se park dostal nad magickou hranici 50 000 návštěvníků.

V roce 2010 zastupitelé Mariánských lázní odhlasovali odkoupení pozemku z konkurzního řízení do majetku města. Konkurz byl ukončen po 9 letech, a to úplným vyrovnáním pohledávek a zachováním stávající činnosti. Do parku se akorát nevrátil model kostela sv. Mikuláše. Vlastníci parku investovali do provozu, rozvoje i tvorby dalších modelů památek. Návštěvnost parku se již poměrně ustálila a pohybovala se na hranici 50 000 návštěvníků ročně.

V roce 2011 zahájil park spolupráci s věznicí ve Slavkově, kde pečlivě vybraná skupina odsouzených pracuje v dílně a učí se znalosti a technologie tvorby přesných maket. Prvním modelem, na kterém se tito odsouzení podíleli, je přemyslovský hrad v Plzni. Tato dílna dnes připravuje komponenty a pod vedením parkových modelářů vytváří i celé památky. Jako příklad může být uveden řetězový most v Stádleci nebo doplnění holašovických statků. Návštěvnost vzrostla na cca 69 000 návštěvníků ročně.

V roce 2012 byl představen rozlohou největší model v parku – jednalo se o hrad Bezděz a přilehlé Máchovo jezero, který se dodnes řadí mezi dominanty parku. Také byli odhaleny další modely, jako například modely kostelů v Budči a Lomci.

V roce 2013 návštěvnost hodně stagnovala a výroba nových modelů se téměř zastavila. Také nastaly neshody mezi majitelem parku a jeho provozním, což bylo předzvěsti velkých změn, které se měli odehrát v dalších letech – v roce 2014 se rozrostl tým zaměstnanců a také se v parku objevilo pět nových modelů památek a mohl tak svým návštěvníkům představit na 65 modelů památek. V parku byly instalovány informační tabule v češtině, němčině a angličtině. Rozloha parku se zvětšila na
5,5 hektaru a délka pěších cest byla 2,2 kilometru.

Rok 2015 byl ve znamení velkých změn. Majitelé se rozhodli z projektu zcela odejít. Část modelů proto odkoupilo město Mariánské Lázně a další část spolu s obchodní značkou převzala soukromá společnost, která jej zařadila do svého portfolia firem se záběrem do cestovního ruchu a kultury a na jaře roku 2016 opět zahájila provoz parku.

V roce 2016 se začala aktivně využívat nová média, několikrát se park objevil i v televizi. Byly také sestaveny nové modely, jako je zámeček Humprecht a také poslední část vesnice Holašovice. V roce 2017 se modelářům podařilo vyrobit rekordní počet modelů, a to hned sedm. Největší chloubou byla katedrála sv. Bartoloměje v Plzni a také hrad Loket. V tomto roce byl také poprvé zahájen celoroční provoz.

Na území parku je tedy více než 70 modelů českých památek v měřítku 1:25, tedy 25 krát menší, než jsou ve skutečnosti. Mezi vystavenými modely jsou například zámek Hluboká nad Vltavou, zámek Litomyšl, hrad Karlštejn, zámek Kynžvart, Ještěd, zámek Červená Lhota, přehrada Les Království, Muzeum železnice v Lužné, hrad Bezděz, hrad Loket, katedrála sv. Bartoloměje, Jubilejní brána Plzeňského Prazdroje, kostel Sv. Václava v Hrusicích, zámek Český Krumlov, rozhledna Hamelika, rotunda sv. Jiří na Řípu, požární loď Veverka, minaret v Lednici, Máchovo jezero, letohrádek Hvězda, letiště v Mariánských Lázních, Křížový pramen v Mariánských Lázních, kostel Panny Marie Pomocné v Železné Rudě, kolesový parník Šumava, Karolínin pramen v Mariánských Lázních, Kamenný most v Písku, hradiště Starý Plzenec, hrad Přimda, zámek Humprecht, hrad Kokořín, hrad a zámek v Bečově nad Teplou, vesnice Holašovice, dřevěný most Rechle u Lenory, Babiččino údolí, zámek Ratibořice, vodní mlýn ve Slupi, zámek Karlova Koruna a mnoho dalších.

Každý exponát vyžaduje hodiny a hodiny, vlastně spíše týdny a někdy i měsíce a roky, tvrdé a precizní práce. Podle přesných stavebních plánů a vlastní fotografické dokumentace vzniká do detailu přesný model. Základním materiálem, ze kterého se modely vyrábí, je plast, který odolá i vlivům počasí. Modely jsou vyvedeny do nejmenšího detailu a na závěr opatřeny speciální vrstvou pískovce aby se vytvořil zcela realistický vzhled. Za to mají všichni modeláři i provozovatelé parku náš největší obdiv, protože modely jsou opravdu krásné a do detailu propracované, takže vytváří dojem, jako by památky byly skutečné.

My jsme park navštívili zrovna v den, kdy skoro celý den pršelo, ale i tak nás to neodradilo od jeho návštěvy. V pokladně parku si můžete zakoupit vstupenku, vzít mapku či zakoupit nějaké suvenýry jako památku, například i turistické vizitky. Když vstoupíte do parku, můžete se vydat hned několika cestami. Orientaci v parku usnadňují šipky i přehledná mapka, kterou dostanete s koupí vstupenky, ale také informační tabule v několika jazycích, které popisují, na co se právě díváte. V podstatě je jedno, kterou cestou se vydáte, protože všechny vás spolehlivě zavedou ke všem modelům. Nejvíce se nám na parku líbila preciznost, se kterou jsou modely památek vyvedené do nejmenšího detailu, k nerozeznání od jejich skutečných předloh. My jsme si během prohlídky parku zahráli hru, zda je možné poznat spolehlivě všechny památky. Ne všechny jsme poznali, protože ne všude jsme byli a v parku jsou také méně známé nebo nám úplně neznámé objekty. V areálu se nachází i občerstvení a kavárna, kde si můžete dát něco malého k snědku, nebo třeba kávu a dortík. Zatímco dospělý budou odpočívat u zákusku, vaše malé ratolesti se mohou vyřádit na dětském hřišti. V tomto parku je vše, co si mohou nejen rodiny s dětmi přát. Park je uzpůsoben pro všechny bez rozdílu věku, a to se nám na něm líbilo ze všeho nejvíce. V areálu jsou také k dispozici čisté toalety. Návštěvu určitě můžeme doporučit všem bez rozdílu věku. I my se sem příště zase určitě vrátíme. 🙂

Do parku se dostanete hned několika způsoby. Pokud jste ubytovaní v Mariánských Lázních, můžete se do parku dostat pěšky. Z centra města je to asi 3 kilometry. Dále se můžete do parku dostat i autem a zaparkovat na nedalekém parkovišti nebo také lanovkou či autobusem č. 13.

Vstupenky si můžete zakoupit jak na místě v pokladně parku tak také online. Vstupné pro dospělého činí 160 Kč, děti, senioři, studenti, ZTP a ZTP/P za 110 Kč a rodinné vstupné za 460 Kč. Park je otevřen každý den, a to včetně víkendů a svátků od 10 do 18 hodin a po dobu letních prázdnin, tedy od 1. července do 31. srpna je prodloužena otevírací doba až do 19 hodin. Od 1. listopadu do 31. března je park otevřen denně včetně víkendů a svátků pouze do 17 hodin.

Pro více informací se nezapomeňte podívat na oficiální stránky parku.

 

On 13th July we had an opportunity to see unique miniature park in Marienbad, just few kilometres from its colonades. This park can be proud on the title of fourth biggest park of miniatures in Europe and also the most visited sight in Karlovy Vary region. This park was founded in 1999 and since that time it make happy children and also adults. In the park you can see more than 70 absolutelly perfect miniature monuments across the Czech Republic. 

Park was firstly open 19th July 1999. First copy of the monument was Červená Lhota castle, which is located just few steps from the main entrance to the park. All the miniatures are made in scale of 1:25. In this year was in the whole park just 7 models of monuments – 

 

 

Share

]]>
http://travelology.cz/2019/07/14/parku-boheminium-v-marianskych-laznich/feed/ 0
Výstava Pixar – 30 let animace http://travelology.cz/2019/03/23/vystava-pixar-30-let-animace/ http://travelology.cz/2019/03/23/vystava-pixar-30-let-animace/#respond Sat, 23 Mar 2019 19:25:29 +0000 http://travelology.cz/?p=1851 Kdo z nás by neznal filmy z produkce Pixar Animation Studios? Tato dceřinná společnost firmy Walt Disney Company má na svém kontě několik známých i méně známých animovaných filmů, jako je například Život brouka, Úžasňákovi či například Ratatouille. Od 15. února do 26. května 2019 se koná na pražském Výstavišti, v prostorách Křižíkových pavilonů výstava s názvem „Pixar – 30 let animace“, která představuje historii i současnost tohoto filmového studia a způsob tvorby animovaných filmů od těch nejrenomovanějších tvůrců. I my jsme se byli na výstavě podívat, a teď vám přinášíme pohled na to, jak se nám tam líbilo.

A jak vlastně takový animovaný film vzniká? Jeho realizace začíná už u scénáře. Scénář popisuje co se ve filmu děje a co se komu děje. Tento „manuál“ představuje detailní popis emocí a vývoj, kterým postavy projdou.

Na vzniku takového filmu se podílí řada umělců, kteří na novém filmu pracují i celé roky. V těchto filmech nejsou žádní skuteční herci, ani žádné skutečné scény. Vše je dokonalým světem, který od základů vytváří tým umělců a animátorů. Celý proces probíhá od základních myšlenek, přes prvotní nákresy k počítačovým modelům až nakonec se divák ocitne ve světě plném barev, fascinujících a milých postaviček, zvuků a hudby.

Aby scénáristé filmu získali nějakou konkrétní vizuální podobu svého filmu, vznikají nejprve takzvané storyboardy. Tyto kresby představují už jednotlivé scény tak, jak to bude již ve filmu. Tyto kresby jsou takovým odrazovým můstkem, tedy nikoliv striktně dané instrukce. Tyto storyboardy se často přeskupují, proměňují, mažou a doplňují dokud není příběh zcela přehledný, nejpůsobivější a nejsmysluplnější.

Následně autoři obrázkového scénáře předají své kresby střihačům, kteří mají za úkol převést kresby do videoformátu, tzv. „reels“ či „animatics“. Musí přitom dbát na přesné načasování, doplnit prozatimní dialogy a zvukové efekty a nakonec také hudbu a to přesně tak, aby bylo možno příběh vnímat v podobě, která je co nejblíže finální podobě animovaného filmu.

Po storyboardu následuje návrh tzv. „colorscript“, který nabízí jakousi mapu emocionálního oblouku. Příběh se tu představuje pomocí širších barevných tahů. Zvláštní pozornost je věnována právě barvám a jejich odstínu a sytosti, neboť to vše podtrhuje celkovou atmosféru, kterou má daná scéna vyjadřovat.

Při tvorbě postav a jejich filmových charakterů spolupracuje režisér s vedoucím výpravy a hlavně s týmem dalších umělců. Zpočátku každý umělec nakreslí více verzí postav a prostředí. Zde je kladen velký důraz na všechny detaily. Finální podoba postav by měla co nejpřesněji vystihovat charakter postav, jejich chování i emoce. Rovněž se volí ty návrhy, které co nejvěrněji odpovídají prostředí, které postavičky obývají.

Jakmile režisér tento plán schválí vytvoří umělci návrh, podle kterého pak již digitální animátoři vytvářejí modely postav. Tyto modely přenášejí detaily, které byli navrženy do speciálních instruktážních návodů, které slouží jako podklad pro složité 3D návrhy.

Na základě připravených kreseb vytvoří sochaři 3D modely z hlíny. Tyto makety se tak stanou velmi cennou pomůckou, která umožňuje podívat se na postavu ze všech možných úhlů. Tvůrci tyto makety využívají k tomu, aby si ověřili jak jednotlivé části těla postav fungují jako celek.

Než na filmu začnou pracovat animátoři, je nutné nahrát finální verzi všech dialogů. Nejprve zvukaři natočí hlasy herců. Animátoři poté sledují slova herců a tón a snaží se s nimi sesynchronizovat pohyby a emoce jednotlivých postav.

3D animátoři poté vytvářejí postavy a výpravu na základě podkladů kreseb, modelových balíčků a maket, které jim poskytne umělecké oddělení. Tito animátoři rozhodují o tom, jak a kde přesně se bude tělo postavičky ohýbat či otáčet a jak jednoduché, či naopak složité budou jeho pohyby. V procesu zvaném „rigging“ se do modelu postavičky vloží tisíce kontrolních bodů (avars), které animátorům umožňují s postavičkami manipulovat s velkou přesností. Modely postaviček se „stavějí“ po etapách. Podobně je tomu i v případě výpravy a rekvizitami.

Toto oddělení je zodpovědné za umístění kamery a celkové postavení scény. Určuje základní rozmístění digitálních postav na pozadí scén i to, jakým směrem se budou postavy v každém záběru pohybovat.

V této fázi se přidávají další detaily (dýchání, pohyby nohou). Nakonec animátoři zpracovávají složitou mimiku postavy. Musí přitom sledovat tisíce na sobě nezávislých pohybů obličeje synchronizovat s již připraveným dialogem.

Hudební skladatel skládá hudební doprovod na základě již takřka dokončené finální verze filmu. Hudba by měla rozvíjet jednotlivá témata a umocňovat proměnlivé emoce, jež v nás film vyvolává. Animované postavičky žijí v uměle vytvořeném světě. Tady ale žádné vzájemné interakce postav nevydávají žádné zvuky a proto musí všechny zvuky vytvářet zvukaři.

Všechny zvukové komponenty je třeba smíchat dohromady, vyvážit a nastavit tak, aby v každé sekvenci zazněly naprosto přesně a synchronizovaně s obrazem.

Všechny prvky, které spolu vytvářejí film je třeba propojit tak aby vytvořily přesvědčivý výsledný produkt, aby divák zapomněl, že se dívá na animovaný film.

Takto tedy vzniká animovaný film. V prostorách Křižíkových pavilonů se nachází nespočet kreseb, výtvarných a sochařských návrhů, které vytvářejí celou podstatu filmu. Výstava seznamuje své návštěvníky s filmy, které vznikaly již od 80. let, až po ty nejnovější. První filmy z tohoto studia vyšli již kolem roku 1987, ten nejnovější, který výstava představuje, pak v roce 2013.

Z produkce tohoto studia vznikla celá řada filmů. Některé se nám líbí více, jiné méně. Jedná se například o filmy Toy Story: Příběh hraček (všechny tři díly), Život brouka (1998), Příšerky s. r. o. (2001) a Univerzita pro příšerky (2013), Hledá se Nemo (2003), Úžasňákovi (2004), Auta (2006) a také Auta 2 (2011), Ratatouille (2007), Vall-i (2008), Vzhůru do oblak (2009), Rebelka (2012), V hlavě (2015), Hodný dinosaurus (2015) a nejnovější film Coco (2017).

Musím tedy kriticky uznat, že výstava byla designově povedená. Návštěvníci se mohou dozvědět spoustu informací jak o animovaných filmech, tak i o procesu jejich výroby a spoustu dalších informací. Co nás ale zklamalo byla velikost výstavy.

Více se o výstavě můžete dočíst zde.

 

Who wouldn’t know Pixar Animation Studios movies? This Walt Disney Company subsidiary has several well-known and lesser-known animated films, such as Beetle Life, The Incredibles, and Ratatouille, for example. From February 15 to May 26, 2019, an exhibition entitled „Pixar – 30 Years of Animation“ takes place at the Prague Exhibition Grounds, in the premises of Křižík Pavilions, which presents the history and present of this film studio and the way of making animated films from the most renowned filmmakers. We were also at the show, and now we bring you a look at how we liked it.

And how does such an animated film actually come about? Its realization begins with the script. The scenario describes what is happening in the film and what happens to whom. This „manual“ is a detailed description of the emotions and developments that a character will go through.

Many artists have been involved in the creation of this film and have been working on the new film for years. There are no real actors in these movies, no real scenes. Everything is a perfect world that is fundamentally created by a team of artists and animators. The whole process runs from basic thoughts, through primitive sketches to computer models, and finally the viewer finds himself in a world full of colors, fascinating and nice characters, sounds and music.

First of all, so-called storyboards are being created for filmmakers to get a specific visual appearance of their film. These drawings represent individual scenes as they will be in the film. These drawings are such a springboard, not a strictly given instruction. These storyboards are often rearranged, transformed, deleted and complemented until the story is completely clear, most impressive and meaningful.

Subsequently, the authors of the picture scenario pass on their drawings to editors who have the task of converting the drawings into a video format, called „reels“ or „animatics“. At the same time, he must pay attention to the exact timing, to supplement the interim dialogues and sound effects, and finally to the music in such a way that the story can be perceived as close to the final animated film.

The storyboard is followed by a „colorcript“ proposal that offers a kind of map of the emotional arc. The story is presented here with wider color strokes. Special attention is paid to the colors and their hue and saturation, as this underlines the overall atmosphere that the scene should express.

When creating characters and their film characters, the director works with the stage manager and most of all with a team of other artists. Initially, each artist draws multiple versions of characters and backgrounds. Here is a great emphasis on all the details. The final form of the characters should describe the characters, their behavior and emotions as accurately as possible. It also chooses those designs that are as faithful as possible to the environment that the characters inhabit.

Once the director approves this plan, the artist will create a design that then the digital animators are already creating character models. These models transmit details that have been designed into special instruction manuals that serve as a basis for complex 3D designs.

Based on the drawings, the sculptors create 3D models of clay. These mock-ups will become a very valuable tool that allows you to look at the character from any angle. The makers use these mockups to verify how the individual parts of the body work as a whole.

You must upload the final version of all dialogs before animators start working on the movie. First, the sound engineers make the actors‘ voices. The animators then follow the actors‘ words and tone and try to synchronize the movements and emotions of the characters with them.

3D animators then create characters and expeditions based on artwork, model packages, and mockups provided by the art department. These animators decide how and where exactly the body will bend or rotate and how simple or complicated its movements will be. In a process called „rigging“, thousands of control points (avars) are inserted into the character model to allow the animators to manipulate the characters with great precision. Character models are „built“ in stages. The same is true of the expedition and props.

This department is responsible for the location of the camera and the overall scene position. It determines the basic layout of digital characters in the background of the scenes as well as the direction in which the characters move in each shot.

 

 

Share

]]>
http://travelology.cz/2019/03/23/vystava-pixar-30-let-animace/feed/ 0
Signal festival 2018 http://travelology.cz/2018/10/14/signal-festival-2018/ http://travelology.cz/2018/10/14/signal-festival-2018/#respond Sun, 14 Oct 2018 20:00:23 +0000 http://travelology.cz/?p=1484 Ve dnech 11. až 14. října 2018 se v ulicích Prahy konal již po šesté festival světla – Signal. Pořadatelé tohoto velmi oblíbeného festivalu si pro své návštěvníky připravili řadu kouzelných instalací a také několik novinek, mezi nejvýznamnější patřila nová festivalová trasa, která vedla ulicemi Karlína. Letošní ročník s názvem Next: 100 měl připomínat oslavy stého výročí vzniku samostatné Československé republiky, které si naše země letos připomíná.

Návštěvníci festivalu si mohli zvolit ze tří tras – z trasy, která vedla historickým centrem města, Karlínem a městskou čtvrtí Vinohrady. Součástí festivalu byli projekce a videomapingy na historických i moderních budovách, 3D projekce i placené galerijní zóny. Návštěvníky tedy čekala pestrá festivalová nabídka, která byla doplněna bohatým doprovodným programem.

Součástí festivalu bylo nespočet informativních stánků, kde si mohli návštěvníci zakoupit mapku či další upomínkové předměty. Mapičky i například svítící balonky bylo také možno zakoupit u hostesek, které jsme mohli najít u téměř každé instalace

Hlavním lákadlem letošního Signal festivalu byla nová trasa, která vedla ulicemi Karlína. Tato trasa nabídla svým návštěvníkům hned pět zastavení. První zastávkou na této trase bylo Karlínské náměstí a projekce na kostel sv. Cyrila a Metoděje s názvem Future Ruins. Autorem je francouzský umělec Romain Tardy. Tato instalace kombinuje digitální projekci na průčelí kostela s dvanácti světelnými sochami. Jejich tvary kopírují v životní velikosti jednotlivé architektonické prvky, které jsou přímo na fasádě kostela. Stříšky, portály a arkýře jsou jakoby náhodně poházeny po zahradě. Tyto prvky představují pozůstatky našeho světa, které jsou nezávislé na čase. Leží tu zdánlivě nepoužívané, ale přesto svítí do tmy.

Dále trasa pokračuje k budově pojišťovny Kooperativa. Na této budově se promítala projekce s názvem Wave od autora, který si říká Hyberbinary. Tuto instalaci tvořilo sto dvacet programovatelných LED tyčí, které prozkoumávalo fyzikální jev vlnění a jeho formy. Tímto způsobem se v hmotě šíří určité změny, č nějaký rozruch. Tyto jevy tvůrci přenášejí do audiovizuální podoby a vzniká tak dílo, které zkoumá svou vlastní formu, a to hlavně z toho důvodu, že světlo i zvuk jsou formou vidění.

Další projekt festivalu se nachází v budově Hauch Galery, která se nachází v ulici Pobřežní. Tento projekt dostal název 216 prepared dc-motors. Tuto instalaci má na svědomí švýcarský umělec, který tvoří pod pseudonymem Zimoun. Pokud jste se chtěli podívat na toto dílo, bylo nutné si předem zakoupit vstupenku online, nebo přímo v každé z pěti galerijních zón. Tato instalace vznikla z 216 kusů stejnosměrných motorů, vatových kuliček a krabic z kartonu. Umělec zde prezentuje přehlídku materiálů, které se běžně používají a vytváří napětí mezi úhlednými modernistickými vzorci a chaotickými životními živly.

Následující projekce byla projekce ve 3D s názvem Biofilms, kterou dostalo na starosti studio Hotaru Visual Guerilla, jehož umělci pocházejí ze Španělska. Musíme si hned na úvod ale říci, že výraz biofilm označuje různorodou strukturu mikroorganismů, které jsou vázány k určitému povrchu a vytvářejí tak novou organickou hmotu. V minulosti bylo už dokázáno, že mikroorganismy jsou skutečně možnou cestou jak vytvářet a udržovat stavební materiály. Obyvatelé už v dobách antiky si všímali, že živočichové, jako například včely či vlaštovky si stavějí svá hnízda, čili obydlí, z přírodních materiálů. Současné stavitelství a architektura se čím dál častěji přiklánějí k trendům udržitelnosti a recyklace. Možná, že už to nepotrvá dlouho a i my budeme žít a pracovat ve stavbách schopných přizpůsobit se klimatickým změnám. Hotaru Visual Guerilla touto projekcí představuje vlastní pohled na tuto futuristickou vizi.

Poslední zastávkou v městské části Karlín byla expozice v budově s názvem Bar/ák, která se nacházela v ulici Za Poříčskou bránou. Tuto projekci vytvořila skupina 3Dsense, která pochází z ČR. Tato skupina vytvořila svůj pohled na gravitační pole černé díry, které je natolik silné, že za horizontem jeho působení neunikne žádná hmota ani světlo. Instalace této skupiny tematizuje vlastnosti tohoto kosmického tělesa a abstraktní silou formuluje sílu, působivost a měřítko tohoto vesmírného fenoménu. Projekce, zvuk, světla a objekty se zde propojují v jeden komplexní celek, který je příhodně zasazený do prostor dvora pavlačového domu.

Tímto tato festivalová trasa končí a my se přesouváme k dalšímu festivalovému dobrodružství, a to na trasu, která vede ulicemi historického centra města.

První projekce začíná na Náměstí Republiky. Je to projekce s názvem Touch od českého umělce Tomáše Dymeše. Tato instalace je čistě interaktivní. Návštěvníci festivalu mohou jediným dotekem vytvořit světelnou spojnici, která představuje právě kontakt, ať už se jedná o kontakt mezilidský nebo o kontakt mezi člověkem a instalací.

Od Náměstí Republiky se spletitými uličkami Starého města propleteme až k Ovocnému trhu, kde nám začíná další instalace s názvem O stádnosti od autora Ivana Kafky. V této instalaci desítky směrových značek ukrývají otázky, které souvisejí s fenoménem davu, či naopak s jedinečností daného jedince a jeho individuality. Značky jsou pokryty reflexní fólií, díky které vznikají zvláštní odlesky. Světlo je tedy pro pana Kafku prostředkem, jak odtrhnout principy fungování jednotlivce v odosobněném stádu.

Od ovocného trhu už je to jen pár kroků ke Staroměstskému náměstí. Zde se promítala projekce s názvem Paralelně spolu, kterou dostaly na starosti Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein. Základem této projekce je podélně rozříznutý automobil. Prapodivný výjev rámuje kruhová záře filmu, který sleduje jednoho z posledních indiánských náčelníků, který se spokojeně prochází uprostřed supermarketu. Tato instalace byla velmi podařenou metaforou současného světa ve kterém se dnešní vyspělé technologie střetávají s pradávným učením a náboženstvím.

Ze Staroměstského náměstí jsme pokračovali do budovy Klementina. Klementinum je spletitý komplex budov, ale hlavní vchod je z průčelí na Mariánském náměstí. V této budově se nacházely dvě instalace. V prostranství nádvoří se nacházela instalace s názvem Aquarium. Tuto instalaci dostalo na starosti polské Studio Marpi. Tato interaktivní instalace byla inspirovaná tím, co se děje pod vodní hladinou. Pomocí umělé inteligence, kterou je tato instalace vybavena se tento „živočich“ snaží navázat kontakt s návštěvníky. Tato instalace je založena na principu machine learning a postupně se přizpůsobuje aktivním divákům, se kterými se snaží reagovat.

Druhou, rozhodně méně povedenou, instalací byla instalace uvnitř Zrcadlové kaple Klementina s názvem Iris. Tento počin ztvárnili umělci ze Spojených států, kteří tvoří pod jménem SOFTlab. Instalaci Iris tvoří sada zrcadel, které zcela příhodně ohraničují prostor Zrcadlové kaple. Zrcadla se otáčejí v reakci na pohyb diváků po prostoru a zároveň v sobě odráží paprsky světla i jednotlivé tóny doprovodné hudby.

Z Klementina se lze pohodlně dostat na další instalaci v Clam-Gallasově paláci, který se nachází v Husově ulici s názvem Nebe na Zemi. Tato instalace je opět od českého dua Richard Loskot a UAII Studio. Tato instalace přenese návštěvníka doslova do Nebe. Umělci se inspirovali prožitkem nočního letu nad mraky. Světlo se nese v oblacích a vytváří v nich barevné nádechy, které jsou doprovázené zvuky. Tyto oblaka jsou tvořena pěnou, které se návštěvníci mohou dle libosti dotýkat. Pokud jste přešli přes nízkou lávku, mohli jste si na kratičký okamžik myslet, že se skutečně procházíte mezi oblaky.

Předposlední instalací na této trase je instalace s názvem Rococo, která se ukrývala v budově Colloredo-Mansfeldského paláce. Tuto projekci vytvořil francouzský umělec Giullaume Marmin. Toto dílo bylo tvořeno 124 na míru upravenými projektory, které si autor sám vyrobil. V temnotě této místnosti můžeme vidět pouze světelné paprsky, které vykreslují roztodivné geometrické tvary. S pomocí těchto paprsků přetváří umělec prostor v živoucí bytost.

Poslední projekce se pohupovala na vlnách Vltavy na Alšově nábřeží. Tuto instalaci s názvem Ne(u)klid, ztvárnil umělec z ČR tvořící pod pseudonymem Verge. Svět kolem nás je tvořen částicemi, které nejsou pro lidské oko viditelné. Jejich konzistence není stálá, a proto je vše v neustálém pohybu. Tato mihotající se instalace má představovat právě tento vnitřní neklid, který panuje ve všech částicích, které tvoří tento svět.

Z centra města se přesouváme na poslední trasu letošního festivalu, která vede ulicemi převážně rezidenční čtvrtí Vinohrady. Na této trase bylo pro návštěvníky připraveno celkem sedm zastavení.

První zastávkou je instalace s názvem Nucleus3 od umělce Ruetstungsschie.de, který pochází z Německa. Tito umělci si vzali jednotlivé architektonické prvky z kostela sv. Ludmily, pomocí kterých vypráví příběh o minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Každý divák si tak může vytvořit svůj vlastní příběh, který vyčte z obrazů této projekce.

Dále jsme se přesunuli do sadů Svatopluka Čecha, kde na nás čekala instalace s názvem 3CZ 1234 od autora Obraz – ochránci zvířat. Tuto instalaci měla na starosti nezisková organizace, která byla založena za účelem aktivní a efektivní ochrany zvířat. Divák by si pomocí této instalace měl představit jaké to je, když je zvíře zavřené v kleci a jediným zdrojem světla je chladná blikající žárovka. Právě tyto žárovky symbolizují zvířata, která v těchto klecích musejí žít.

Třetí projekcí na tomto okruhu je Hlídka 1,2/18, která měla své místo na Náměstí Jiřího z Poděbrad od českého umělce XYZ. Tato instalace se inspirovala představou dystopické budoucnosti. Návštěvníci se tak ocitají v prostoru, kde je vše pod neustálým dohledem.

Dále se na tomto okruhu nachází instalace s názvem Stratum od francouzského tvůrce jménem Chevalvert. Více než 90 kovových totemů se postupně rozsvěcí a zhasíná na přání návštěvníků. K tomu slouží pouhý pohyb ruky nad speciálním ovládacím panelem, kterým se tato instalace probudí k životu. Jednotlivé vrstvy světla se tak vrství po celé délce totemů a představují řadu vrstev, které tvoří náš svět.

Následuje projekce v Atriu na Žižkově od českého umělce Michala Škapy. Ve tmě vystupuje silueta člověka i s jeho žílami a nervovou soustavou. Autor tak naráží na neblahou historii žižkovského Atria, která byla plná morových epidemií, válek a upínání se k víře.

Předposlední instalací je Horizont v prostoru Riegrových sadů od uměleckého dua Tomáše Ulricha a Ivo Laudy. Horizont je světelná konstrukce, která se díky svému nepřirozenému deformování jeví jako virtuální objekt. Tento jev je tvořen mechanicky, za pomoci elektrického ovládání snímači vzdálenosti a hluku. Autoři chtěli prostřednictvím této instalace podnítit návštěvníky k zamyšlení se nad hranicí mezi reálným a digitálním světem a jejich vzájemným souladem.

Posledním videomapingem byl SSSSSSpace od umělce _stroy. Tento projekt vyniká díky unikátní kombinaci technologií, které se mísí v site-specific instalaci, v těsné blízkosti památníku, který oslavuje výročí 150 let Sokola. Před divákem se otevírá vizuální jízda napříč vrstvami technik, které se navzájem doplňují, překrývají či vyvracejí a představují možnou utopistickou budoucnost street artu v blízké či vzdálené budoucnosti.

Tímto naše putování po letošním Signal festivalu končí. Některé instalace byli hezčí než ty jiné, některé méně povedené než ty ostatní. Ale i přesto jsme si tento festival jako každým rokem užili a to hlavně netradiční pohled na historické i ty méně známé budovy. Rozhodně už se těšíme na další ročník.

Share

]]>
http://travelology.cz/2018/10/14/signal-festival-2018/feed/ 0
Týden v kraji vína a slunce http://travelology.cz/2018/08/28/tyden-v-kraji-vina-a-slunce/ http://travelology.cz/2018/08/28/tyden-v-kraji-vina-a-slunce/#respond Tue, 28 Aug 2018 18:43:47 +0000 http://travelology.cz/?p=1474 Vybrat místo vaší příští dovolené je vždycky oříšek. My se letos rozhodli zůstat v naší krásné zemičce a vyrazili jsme objevovat krásy Jižní Moravy, která je často přezdívána kraj vína a slunce. A my jsme zjistili proč. Naše přípravy samozřejmě začali už dlouho dopředu, kdy jsme sháněli ubytování a plánovali, co že teda vlastně chceme vidět a hledali nejvýhodnější nabídky. Tyhle činnosti mě osobně baví více, než samotná dovolená.

Den první – Mohyla míru a zámek Slavkov

Konečně tedy nastal den odjezdu. Ještě jsme naposledy zkontrolovali obsah svých zavazadel a nasedli jsme do auta vstříc novým dobrodružstvím. Nicméně už na cestě, u Velkých Popovic, nás potkali první komplikace – zácpa. Co taky čekat od dálnice D1, kde jsou dopravní komplikace nejrůznějšího druhu skoro na denním pořádku. Tato zácpa nás zdržela asi tak na hodinu. A přitom to nebyla žádná velká srážka. Jen tři auta a pár odřených plechů. Nicméně první překážka je překonána a my zdatně pokračujeme dál. Po cestě jsme naštvali pár lidí, jejichž ego neuneslo, že jsme měli lepší a hlavně rychlejší auto než oni.

Konečně jsme dorazili do cíle dnešního dne, kterým se stal kouzelný maličký penzionek Vila Sole v srdci města Bučovice. Vybrali jsme si toto malé městečko i tento malý penzionek schválně, a to hlavně z toho důvodu, že se stal díky své strategické poloze takzvaně „uprostřed“ všech našich dovolenkových plánů tak, abychom to měli všude tak říkajíc stejně daleko. S pobytem jsme byli nadmíru spokojeni, a to hlavně díky mladé paní majitelce, která k nám byla velice laskavá a snažila se nám náš pobyt co nejvíce zpříjemnit. Pokud byste se chtěli ubytovat, rozhodně se koukněte sem.

A proto, že den byl ještě mladý a my se nemohli dočkat až začneme poznávat krásy místní krajiny, už odpoledne jsme se vydali na průzkum Slavkova u Brna s jeho slavnou Mohylou míru a překrásným zámečkem. K Mohyle míru se pohodlně dostanete autem a zaparkujete několik metrů od ní, za velice přijatelnou cenu – asi 50 Kč. U Mohyly se nachází restaurace i informační centrum.

Památník Mohyla míru byl postaven na počest obětí, kteří padli v roce 1805 v Napoleonově vítězné bitvě právě u Slavkova. Je zařazen mezi kulturní památky České republiky. Tato mohyla vznikla mezi lety 1910 – 1912. Hlavním iniciátorem stavby byl kněz a pedagog Alois Slovák. Hlavní zásluhu na stavbě tohoto díla má slavný český architekt Josef Fanta. Otevření památníku a vysvěcení kaple, které bylo původně plánováno na rok 1914 se kvůli první světové válce muselo odložit až na rok 1923. Budova byla postavena v secesním stylu a je vybudována z lomového kamene. Uvnitř památníku se nachází kaple s oltářem z mramoru. Pod její podlahou je umístěna kostnice, v níž jsou uloženy ostatky, které byli nalezeny na bojišti. Její zaklenutí vytváří zajímavou akustiku – pokud si stoupnete do protilehlého rohu čelem ke stěně a něco zašeptáte, váš protějšek v druhém rohu vás uslyší, jako byste stáli vedle sebe. Pro více informací navštivte oficiální stránky.

Rozhodně doporučujeme se jít podívat dovnitř kapličky a tuto anomálii si vyzkoušet. Když jsme se tak procházeli kolem památníku, otevřel se nám zcela dechberoucí výhled na okolní krajinu – pole, louky, lesy – nejkouzelnější věc na celém dnešním dni.

Co dále stojí ve městě za návštěvu je rozhodně místní zámeček, který prý při svém pobytu ve Slavkově navštívil sám Napoleon Bonaparte.

Slavkov patří k nejmohutnějším barokním zámkům na Moravě a je i zároveň dominantou města. Počátky této stavby se datují až do 13. století. Koncem 16. století zde byl vybudován renesanční zámek čtyřkřídlého půdorysu s arkádami a hranolovou věží. Podmět k barokní přestavbě zámku dal v 17. století Dominik Ondřej Kounic. Zakázku dostal italský architekt Martinelli, který do svého projektu zahrnul kromě zámku i přestavbu města včetně barokního kostela. Zásluhy na dokončení celého zámku má až vnuk Dominika Ondřeje Kounice, Václav Antonín, kníže Kounic a Rietbergu, který se stal říšským knížetem, státním ministrem a kancléřem Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. a Františka II. Po smrti posledního mužského potomka z rodu Kouniců, hraběte Eugena, roku 1919 přechází veškerý majetek do vlastnictví rodu Pállfyů. Po druhé světové válce se stal zámek majetkem československého státu. Dnes je vlastníkem město Slavkov. Zámek byl roku 2008 vyhlášen národní kulturní památkou.

Po prohlídce zámku jsme samozřejmě museli navštívit místní infocentrum, kde jsme si posbírali spoustu informačních letáčků a dali si asi tak milion razítek do deníčků (ano, máme jich víc).

Když jsme se dostatečně na vše vynadívali a pořídili pár fotek jako důkaz, že jsme zde skutečně byli, tak jsme se vrátili na naší základnu do Bučovic. A protože jsme toho ještě neměli dost, šli jsme se podívat k místnímu zámku, který teda nebyl vůbec reprezentativní – byl celý ošuntělý a oprýskaný a vůbec, ale opravdu vůbec se nám nelíbil. Tak jsme si radši dali výbornou pizzu a hamburger v restauraci na náměstí a později se příjemně unavení uchýlili do našeho hotýlku.

Den druhý – Zámek Lednice

Dnes jsme se probudili do krásného slunečného rána. Teda ne, že by posledních pár dní bylo jiné počasí. Dali jsme si výbornou snídani v penzionku a poté se vydali vstříc novému dobrodružství. Dnešní den jsme měli v plánu strávit prohlídkou Lednického areálu. Po cestě z Bučovic jsme se obdivovali kráse místní krajiny a hlavně rozlehlým vinicím, kterých je v kraji nepočítaně. Proto se tomuto kraji říká kraj vína a slunce a my už jsme zjistili proč.

Státní zámek Lednice je od roku 1945 ve správě českého státu, potažmo Národního památkového ústavu. Právem patří mezi nejnavštěvovanější kulturní památky na našem území. Novogotická přestavba, která proběhla v 19. století z něj vytvořila romantické sídlo, které je obklopené jedním z největších zámeckých parků v Evropě. Návštěvníci v něm najdou palmový skleník, benátskou kašnu, římský akvadukt, čínský pavilon, minaret a umělou zříceninu Janův hrad. V roce 1966 byl celý areál včetně parku zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.

První historická zmínka pochází z roku 1222. Již tehdy zde pravděpodobně stála gotická čtvrť s dvorcem, kterou roku 1249 český král Václav I. propůjčil rakouskému šlechtici Sigfriedu Sirotkovi. Koncem 13. století se majiteli celého panství stal rod Lichtenštejnů. Po porážce stavovského povstání se Lichtenštejnové stávají nejbohatším rodem na Moravě a jejich obrovský půdní fond jim přinášel velké zisky a umožnil jim velkolepé stavební podnikání hlavně v Lednici.

V 16. století byla původní vodní tvrz nahrazena renesančním zámkem. Na sklonku 17. století zde bylo vybudováno barokní sídlo s rozlehlou zahradou a monumentální jízdárnou. V polovině 18. století byl zámek opět stavebně upraven. Dnešní podoba zámku pochází z let 1846 – 1858 kdy kníže Alois II. z Lichtenštejna usoudil, že rodinné sídlo ve Vídni je k pořádání letních slavností nevhodná a tak nechal Lednici přebudovat na reprezentativní letní sídlo v duchu anglické gotiky. K pořádání okázalých slavností sloužili reprezentační sály v přízemí, kam se dnes mohou návštěvníci podívat v rámci I. prohlídkového okruhu, soukromé pokoje Lichtenštejnů, pokoje dětí a jejich guvernantek a muzeum loutek Milana Knižáka lze navštívit v rámci některého z dalších prohlídkových okruhů.

V Lednici jsme si chtěli půjčit kola abychom si v klidu objeli park, ale v celém areálu je zákaz pohybu lidí na kole, tak jsme ho zase rychle šli vrátit. Možná by bylo fajn, kdyby tato informace byla uvedena aspoň na webových stránkách, aby se lidé pak nedivili.

V 1 hodinu odpoledne jsme měli zarezervovanou prohlídku na první prohlídkový okruh do reprezentačních prostor, které se nacházejí v přízemí zámku. Pokud ale čekáte, že si zde odpočinete od zahraničních turistů, tak s tim ani trošku nepočítejte. Součástí naší české prohlídky byla i skupina obyvatel Asie a jeden Ind. Provázela nás taková sympatická paní průvodkyně, která moc hezky vyprávěla. Tyto sály byly plné krásného nábytku a na stěnách byli moc  krásné tapety. Nejvíce se mi ale líbilo vyřezávané dřevěné schodiště a dřevěné vyřezávané stropy. Honzík byl nadšený ze samičky orla východního, kterého měli „krotitelé“ u zámku na ukázku.

Po prohlídce zámku jsme se vydali na procházku anglickým zámeckým parkem až k minaretu, který byl od zámku vzdálen asi půl hodiny chůze. Lichtenštejnové zde museli založit opravdu obrovský rybník, který prostě musíte obejít celý pokud se chcete k minaretu dostat. Cestou jsme potkali například i zbytky viaduktu. U minaretu jsme si dali v místním občerstvení výbornou hroznovou limonádu. Na cestu zpátky jsme si najmuli koňský povoz, který nás dovezl zpátky k zámku. Cesta to nebyla nijak pohodlná. Kočár rachotil a nadskakoval po panelové cestě, takže jsem byla upřímně ráda, když nás celý rozklepaný vysadili na konečné.

Posledním naším dnešním úkolem bylo koupit si domu jako suvenýr nějaké šampaňské a také víno. Co bychom to byli za turisty, kdyby jsme se vypravili do kraje vína a žádné si nepřivezli, že? Ale musím uznat, že to jihomoravské mám po tom francouzském úplně nejraději. Nakoupili jsme ho v maličké vinotéce na náměstí. Zde měli opravdu neskutečný výběr a obsluhovali nás tam dvě milé slečny. Celkově jsem měla pocit, že lidé v tomto kraji jsou úplně nehorázně milí, vstřícní a ochotní, což dělá z tohoto regionu můj naprosto nejoblíbenější.

Den třetí – Propast Macocha a Moravský kras

Třetí den bývá nejkritičtější a proto jsme zcela stylově vyrazili riskovat své životy do Moravského krasu, kde jsme měli rezervované lístky na prohlídku Punkevních jeskyní s jejich dominantou propastí Macocha. Tento objekt je velice žádaný a proto je dobré si udělat na určitý čas i den rezervaci, pokud chcete mít jistotu, že se skutečně na prohlídku dostanete, protože počet návštěvníků, kteří mohou navštívit tyto jeskyně je kvůli zachování klimatu omezen.

Punkevní jeskyně se nachází v severní části chráněné oblasti Moravský kras. Objevitelem těchto jeskyní se stal Karel Absolon, který jeskyně postupně objevoval mezi lety 1909 – 1933. Jeskyní protéká řeka Punkva. Na systém jeskyní se volně napojuje propast Macocha. Tyto jeskyně ročně navštíví téměř 200 000 turistů a to jim zaručuje titul nejnavštěvovanější jeskyně v České republice.

Když jsme zaparkovali naše milované autíčko na parkovišti jeskyní, tak asi za dvě další minuty jsme byli v místním infocentru, které slouží i jako (nebo spíš hlavně jako) prodejna lístků právě na prohlídku Punkevních jeskyní. K samotným jeskyním vede cesta, která je dlouhá asi dva kilometry.

Tato cesta nabízí i několik výhledů na propast Macocha z výšky. My jsme si jí museli prohlídnout jak z Horního, tak i z Dolního můstku. Můžu vám říct, že to byla ale příšerná výška. Když jsme se dostatečně vynadívali tak jsme pokračovali dál. Cesta nás vedla lesem, cestou plnou obrovských kamenů obrostlých mechem a spadaného listí, které tam leželo nejspíš ještě od loňska. Už brzy jsme stanuli před hlavním vchodem do jeskyní. Samozřejmě s námi ve skupině  byla spousta lidí, kteří i přesto, že si nekoupili povolení fotit, tak i přesto fotili na své nadupané smartphony i s bleskem, což se samozřejmě nesmí. Nicméně jsme si jimi nenechali prohlídku zkazit a nadšeně jsme obdivovali různé krápníky – stalagmity, stalagnáty a stalaktiti. Nikdo se mě ale prosím vás neptejte, který roste odkud. Mohli jsme vidět krásné a obrovské krápníky ve tvaru anděla, sovy, turka, králíka, varhan, a tak dále. V některých případech byla nutná opravdu velká dávka fantazie, aby člověk daný tvar rozeznal. V rámci prohlídky jsme sestoupili až na samé dno propasti Macocha. Tato propast dostala své jméno po maceše (v místním nářečí macocha), kterou dřevorubci shodili do této propasti poté, co se tam pokusila svrhnout svého nevlastního syna.

Poslední částí prohlídky byla projížďka na lodičkách po řece. Slečny průvodkyně, které nás měli na starosti v jeskyni nás předali do rukou vtipným lodivodům, kteří nám odvyprávěli zbytek prohlídky. Voda byla místy hluboká i 40 metrů a byla docela studená. Projížděli jsme mnoha nebezpečnými místy, kdy jsme si málem přivodili minimálně úraz hlavy. Nakonec jsme se všichni dostali v pořádku zpátky k hlavnímu vchodu, kde naše prohlídka začala. Zpátky k hornímu parkovišti jsme se svezli lanovkou, která má jen dvě kabinky – jedna jela vždy nahoru, a druhá dolu.

Po zbytek dne jsme si naplánovali další  program – objeli jsme všechny ostatní zpřístupněné jeskyně – Balcarka, Sloupsko-šošůvské a Výpůstek, kde jsme si v místních infocentrech a pokladnách obstarali razítka.

Naší poslední zastávkou byl nádherný barokní kostel ve Křtinách. Kostel Jména Panny Marie je poutní kostel, který byl vybudovaný v první polovině 18. století podle návrhu Jana Blažeje Santini-Aichela. Kostel je spolu s přilehlou kaplí svaté Annya bývalým probošstvím dominantou obce. Tento kostel byl v roce 2008 vyhlášen národní kulturní památkou ČR.

Tento kostel je především známý svými mariánskými poutěmi, které se konají ke kamenné skulptuře madony, která je zde od roku 1340. Nicméně hromadné poutě do Křtin jsou doloženy až v průběhu 17. století.

První zmínka o kostelu pochází z roku 1237 a již na konci 13. století zde stával kostel. Výstavba podle Santiniho projektu započala v roce 1718, kdy se začala budovat kaple sv. Anny. Stavba probíhala pod taktovkou architekta Františka Benedikta Klíčníka. Dokončena a vyzdobena byla roku 1733  kdy jsem taktéž byla přenesena socha Panny Marie z poutního kostela.

Dominantou areálu je bezesporu kostel Jména Panny Marie na půdorysu řeckého kříže na nějž navazuje ambitové nádvoří s věžovou kaplí sv. Anny. V gotické stavbě se nachází také některé prvky z gotiky, a to především o hustě skládané lineární profily říms, trojlisté záklenky oken a vnitřní ochozy chrámu .

Dominantou poutního areálu je bezesporu kostel Jména Panny Marie, který byl vystaven na půdorysu řeckého kříže. Na východní straně na něj navazuje kaple sv. Anny. V symbolice kostela hrají důležitou roli pentagramy, které odkazují k pěti ranám Kristovým stejně jako k symbolu univerzality.

Den čtvrtý – Zoo Zlín a fenomén Baťa

Hlavním cílem dnešního dne byla zlínská zoo a muzeum Baťi ve Zlíně. Zlínská zoo patří k nejnavštěvovanějším zoologickým zahradám na jižní Moravě. A rozhodně se není čemu divit. Pouze ve zdejší zoo, která je jediná v republice i v celé Evropě, si totiž můžete pohladit a nakrmit rejnoky. I my jsme  si museli nějakého toho rejnoka nakrmit. Teda já ne, já ryby a podobnou havěť opravdu ráda nemám, ale byli kouzelný, to se zase musí nechat. Potravu je nutné jim dát do vody, aby si jí vysáli, což znělo trošku jako starý vysavač. Potom už jsme se šli podívat i na ostatní zvířátka, aby jim to nebylo líto. Zlínská zoo je super v tom, že všude jsou ukazatele na směr prohlídky. Viděli jsme hyeny, slony, vydry, papoušky, malé opičky, lenochody, a spoustu dalších zvířátek. Čas v zoo jsme si opravdu užili a to i přesto, že tam bylo spousta lidí. Ale jedno bych tedy ráda zoologické vytkla – mají tam agresivní vosy tak, že ještě pár dní jsem tam měla rudý flek, který za žádnou cenu nechtěl zmizet a zcela eliminovat se mi ho povedlo až po pár týdnech.

První zoo zde založil Tomáš Baťa  v roce 1930. V současné době je provozována jako příspěvková organizace Zoo a zámek Zlín – Lešná. Zoo chová přes 200 druhů zvířat. Zvláštností zoo je také přímý přístup pro návštěvníky do expozice pštrosů, emu a klokanů. Součástí areálu je také botanická zahrada, jejíž nejnovější expozicí je tropický pavilon Yucatán. Zoo je unikátně rozdělena podle jednotlivých světadílů.

V areálu zoologické zahrady se nachází zámek Lešná, který zde byl vybudovaný v letech 1887 – 1894 podle návrhů architektů Johanna Micka a Viktora Siedka. Jde o zámek, který byl postavený v historizujícím stylu. Uvnitř můžeme najít sbírky porcelánu, obrazů a trofejí a dokumentuje tak život na šlechtickém sídle koncem 19. století.

Další užitečné info se můžete dočíst na jejich oficiálních webových stránkách.

Po návštěvě zoo jsme se přesunuli do města. Od rodičů jsme dostali tip na bezvadnou pizzerii „Umbrella“. Zde jsme si objednali pizzu Hawai a flank steak s pepřovou omáčkou a hranolkami. Přinesli obrovskou (ale opravdu obrovskou) pizzu. Měla průměr 38 cm, ale byla velká jak kolo od vozu. Odtud, posilněni na další dobrodružství, jsme pokračovali do Baťova institutu, kde jsme navštívili výstavu „Baťův princip“.

Na výstavě byli vystaveny všemožné i nemožné boty ze všech koutů světa i ty, které produkoval sám Baťa. Dozvěděli jsme se spoustu informací o Baťovi, jeho závodech, obchodech, podnikatelské strategii i to co vše dělal pro své zaměstnance, což bylo na tu dobu velice revoluční.

Tato expozice je svým rozsahem i propracovaností ojedinělou nejen v Česku, ale i v celé Evropě.

Nejvýznamnější část dějin města je spjata právě s osobností Tomáše Baťi a s rozmachem jeho závodů. Největšího rozmachu dosáhla firma ve 20. a 30. letech kdy její rozvoj přetrhla nejprve světová krize, poté válečný konflikt a nakonec znárodněním závodů v roce 1945. Ve třetím podlaží bývalé tovární budovy 14 tak vznikl soubor stálých expozic pod jednotným názvem „Princpip Baťa: Dnes fantazie, zítra skutečnost“.

Také jsme si prohlédli Radnici, Zámek, Baťovu vilu, jeho domky, které postavil pro své zaměstnance a areál závodů, kde dnes sídlí univerzita a vydali jsme se na zpáteční cestu do hotelu.

Den pátý – město Brno a vila Tugendhat

Dnes jsme hodlali poctít svou přítomností druhé největší město v ČR – Brno. Zaparkovali jsme v obchodní galerii Vaňkovka, kde parkování vycházelo nejlépe a vypravili jsme se do města. Cestou jsme to vzali kolem lékárny, kde mi Honzík sehnal něco proti tomu vosímu štípnutí, které do rána samozřejmě nateklo a bolelo.

Rozhodli jsme se si projít jen to nejužší staré město, protože jsme v 15 hodin měli rezervovanou prohlídku ve vile Tugendhat. Jako první jsme si prohlédli katedrálu sv. Petra a Pavla ve které jsme měli štěstí, protože za chvíli nás paní vyprovodila ven, protože se zde chystalo nějaké natáčení. Odtud jsme různými uličkami pokračovali ke staré radnici, kde jsme samozřejmě nezapomněli navštívit místní infocentrum. Odtud jsme pokračovali na náměstí, kde mají ten slavný „orloj“. No orloj…ono to spíše vypadá jako opravdu obrovské černé pánské přirození. K ničemu to moc není, jen to město hyzdí.

Pomalu byl už čas vypravit se na cestu k vile. Šli jsme pěšky protože jsme nechtěli k pohybu po městě využívat místní „šaliny“ a shánět „šalin karta“.

K vile jsme se dostavili asi tak v půl 3, takže jsme měli dostatek času na to, abychom si dostatečně prohlédli zahradu a exteriéry vily. Nejdříve jsme museli zazvonit na slečnu na pokladně abychom se vůbec dovnitř dostali. Když už jsme byli uvnitř, rovnou jsme si zařídili i vstupenky. V zahradě jsme si pořídili několik fotek a selfie, které měli sloužit jako důkaz, že jsme tu skutečně byli. Vzrostlé stromy, které na zahradě rostli poskytovali vítaný stín, kterého jsme rádi využili, když jsme se posadili do trávy – asi přímo do mraveniště – klasika.

Vila Tugendhat se majestátně tyčí nad Brněnskou vilovou čtvrtí, ale i přesto zůstává nepozornému kolemjdoucímu skryta za větvemi stromů, či kamennou hradbou. Málokdo ale ví, že ve svém nitru ukrývá architektonický klenot, který se podařilo zachránit i přes pohnutý osud této budovy.

Tato funkcionalistická stavba (vznikala v letech 1929 – 1930) , která byla pro svou jedinečnost zapsaná na prestižní Seznam světového dědictví UNESCO, a to v roce 2001. Stavbu dostal na starosti architekt Ludwig Mies van der Rohe, což byl německý architekt, který trvale žil v USA. Ludwig Mies si
tento projekt vybral hned z několika důvodů – tím nejzásadnějším byl ovšem dech beroucí výhled na město, a hlavně na hrad Špilberk, který je nejlépe vidět z Gretiny ložnice. Druhým, a neméně důležitým důvodem, proč se Ludwig Mies rozhodl vilu postavit bylo to, že Brno bylo rodným městem významného Miesova současníka Adolfa Loose, ve kterém Mies viděl svůj velký vzor a jehož stylu se snažil přiblížit.

Ludwig Mies měl pro stavbu domu ideální podmínky. Gretin otec, Judas Löw Beer, který si nechal postavit Vilu Löw-Beer, daroval své dceři horní část pozemku, na kterém tato vila stála a také krytý bianco šek, který měl pokrýt veškeré náklady na stavbu. Mies tak nemusel být ničím vázán. Mies
postavil velice jedinečnou stavbu, která nemá ve světě obdoby. Snažil se minimalizovat nosné příčky a používal na tu dobu neobvyklé materiály, jako je například italský travertin. Budovu obklopuje zahrada, která není ani francouzskou zahradou, ani anglickým parkem.

Vila se nachází v pásu vil, v ulici Černopolní. Architekt zde chytře využil svažitého terénu, do kterého vilu zasadil. Uvnitř vily Mies chytře využíval kombinaci různých materiálů, jako je například kombinace již zmíněného travertinu a dřeva, které dodávají vile na jedinečnosti a jednoduchosti, na
rozdíl od secesních vil, které v této době také hojně vznikaly.

Nábytek navrhl Ludwig Mies společně se svými spolupracovníky Lily Reichovou a Sergiem Ruegebergem. Nábytek byl vyroben převážně z trubkové a páskové oceli a z ušlechtilého dřeva, jako byl například palisandr nebo makassarský eben.

Naše prohlídka začíná na terase vily, kde se nám otevírá pohled na město i na zahradu pod vilou. Ze vstupní haly domu se vchází přímo do ložnice majitelů – tedy Grety a Fritze Tugendhatových. S ložnicemi sousedí koupelna rodičů, která má prvky ze 30. let. Většina prostor vily byla
rekonstruována, například v letech 1980 – 1985 nebo v letech 2005 – 2012. Sice byla zrestaurována do podoby v jaké ji postavil Mies, ale do dnešních dob se dochovalo jen velmi málo zcela původních prvků.

Naproti ložnici Grety se nachází Fritzův pokoj. V tomto pokoji se nachází zcela původní vestavěná skříň. Ostatní vybavení tohoto pokoje, jako křesla i postel, jsou pouhou replikou, neboť sovětští vojáci vše ostatní spálili. V místnosti se také nacházejí jedinečná křesla typu Stutgard, které navrhoval sám architekt. Do Gretina pokoje naopak umístil křesla typu Barcelona.

Dále vcházíme do chlapeckého pokoje. Tento pokoj obývali dva synové – Herbert a Ernst. Herbert se narodil v roce 1931, Ernst dva roky poté, v roce 1933. Jelikož byla rodina židovského původu, musela po vpádu nacistických vojsk do Česka zemi opustit a zanechat zde téměř celý svůj majetek.
V roce 1938 odjela paní Greta s dětmi do Švýcarska, do městečka Sankt Gallen. Ve vile zůstal pouze Fritz s jejich guvernantkou s jejíž pomocí připravoval k transportu osobní věci a některé kusy nábytku. Počátkem října 1939 byl dům Gestapem zkonfiskován a od roku 1942 byl majetkem Německé říše.

K radikálním stavebním změnám došlo ve čtyřicátých letech kdy zde měl svou kancelář a byt Walter Messerschmidt, který byl ředitelem Klöcknerwerke v Brně. Ten dal zazdít mléčnou prosklenou stěnu
v uličním průčelí a průchod na terasu, zvýšit komín a vestavět další příčky v interiéru.

Při osvobozování Brna sovětskou armádou v roce 1945 se na devastaci domu nejvíc podílel maršála Malinovského. Z hlavní obytné místnosti si udělali stáj pro koně a zbytek nábytku spálili. Od roku 1945 do roku 1950 ve vile působila soukromá taneční škola, kterou si zde založila učitelka z brněnské konzervatoře Karly Hladké. V říjnu roku 1950 byla vila převedena do vlastnictví Československa. Bylo zde zřízeno rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře, které zde působilo jako oddělení dětské nemocnice až do sedmdesátých let.

Nakonec se rodina usadila ve venezuelském městě Caracas. Z původních obyvatel přežil do dnešních dnů pouze Ernst, kterého tento traumatický zážitek, který prožil jako malý chlapec tak tragicky poznamenal, že už nechce s vilou mít nic společného. O dědictví rodiny se stará nejmladší ze pěti sourozenců Tugendhatových, Daniela. Ona a její starší sestra se již narodily v emigraci.

Dále se přesouváme do pokoje Hany. Hana je nejstarší potomek, dcera Grety z prvního manželství. Co návštěvníka na první pohled zaujme je to, že v pokoji jsou dvě postele, i když zde bydlela pouze jedna
dívka. Je to z toho důvodu, že Hančin pokoj sousedil s pokojem pečovatelky, kterou si Tugendhatovi najali k dětem, a která spávala v Hančině pokoji, pokud ve vile přespávali hosté. Spekuluje se také o tom, že
postel v Hančině pokoji byla pro dítě, které manželé ještě plánovali.

Suterén má rozlohu 237 metrů 2 , celý dům má rozlohu 950 m 2 . Jeho pořizovací cena byla tehdy něco kolem 5 milionů Československých Korun. Do tohoto prostoru se vešlo celkem 12 lidí.
Součástí prohlídky byl i technický suterén. Největší a nejzásadnější součástí tohoto prostoru byla přípravna jídel, která zaměstnávala tři kuchařky. Tento prostor je replikou původního prostoru. Výtah, který zde návštěvník uvidí vede do vstupní haly, odkud se pak jídlo přenášelo do jídelny, či
kamkoliv jinam v domě. Dále si zde návštěvník může prohlédnout prádelnu se sušárnou. K vidění je také důmyslný mechanismus pro ovládání vzduchotechniky a pohon oken a také samozřejmě kotelna.

Pokud budete mít zájem vilu navštívit, je nutné se předem registrovat prostřednictvím oficiálních
stránek vily. Ale pozor, kapacita je omezena, takže termíny bývají dost často plné. Další informace a rezervaci vstupenek můžete najít zde.

Ač funkcionalismus nesnáším, tahle vila mě uchvátila. Svou jednoduchostí, čistými liniemi, účelností a hlavně tím, kolik do jejích místností proudilo velkými okny světla. Úplně jsem paní Gretě Tugendhatové záviděla její krásný výhled na hrad Špilberk, Fritzovi jeho obrovskou knihovnu a všem stahovací okna až k zemi, přesně ta, která vedla na terasu. Zamilovala jsem si i obrovskou stěnu z jednoho kusu kamene, u které si zaboha nemůžu vzpomenout jak se ten materiál jmenoval. Také mě fascinovalo propojení skla, kamene a dřeva, které bylo na svou dobu skutečně revoluční.

Náš pan průvodce byl velice dobře informovaný a moc hezky to vyprávěl a věděl o vile více než bylo v rámci jeho kompetence. Měli jsme zakoupený rozšířený okruh a tak jsme se dostali i do technického zázemí vily – do kuchyně, prádelny, sušárny a kotelny. Tím jsme si udělali kompletní obrázek o vile.

Po prohlídce jsme se začali poohlížet po něčem k snědku, protože nám dost vyhládlo. Nakonec jsme si vybrali restauraci „Výtopna“, kde nám pití vozili roztomilé malé mašinky. Jen je škoda, že tato restaurace už svůj provoz skončila. Najedení a příjemně unavený jsme se vydali na zpáteční cestu do našeho penzionu.

Den šestý – odpočinkový den v Aquaparku

Dnes je čtvrtek, takže se naše dovolená přehoupla do své druhé poloviny. A protože se teploty celý týden pohybovali kolem tropických 30 – 35 stupňů a my už jsme toho vedra začínali mít mírně řečeno plné zuby, rozhodli jsme se strávit alespoň půl dne v aquaparku a tu druhou věnovat tomu, abychom doplnili svou zásobu turistických vizitek a také razítek.

Vyrazili jsme do aquaparku v Brně – Kohoutovicích, který jsme považovali za ideální jak vybavením, tak i cenově. V aquaparku byl velký plavecký bazén, relax bazén, dětské brouzdaliště, tobogán, vířivka a střešní bazén. My jsme strávili spoustu času ve vířivce, protože se nám zdála nejlepší. Navíc voda v ní byla teplá a krásně bublinkovala.

Po aquaparku jsme se vydali do centra abychom si prošli infocentra. Tady jsme nasbírali spoustu letáčků, vizitek a razítek a dokonce jsem zjistila, že spoustu letáčků mají jako v Praze – například ty o víně, kávě, či pivu. Což mě samozřejmě naštvalo, že Brňáci se po nás takhle opičí.

Poslední zastávkou na které jsem prostě trvala byl hrad, či pevnost Špilberk. Hrad se nacházel na kopci a Honzovi nebylo opravdu vůbec dobře a tak jsme se pod kopec, na kterém si to hrad trůnil svezli autem (nakonec se z toho vyklubala opravdu vážná nemoc, která si vyžádala půlroční léčbu a pobyt na nemocenské). Jediné z čeho jsem byla na tomto místě nadšená, byl opravdu krásný výhled na město.

Den sedmý – město a zámek Kroměříž

Dnes nebyl na programu žádný výlet, ale pouze opětovná návštěva doktorů v nemocnici, ale protože pro nás bohužel neměli žádné dobré zprávy, tak jsme si nějaký ten výlet udělat museli abychom se rozveselili.

A tak padla volba na Kroměříž, na kterou původně v rámci našeho objevování krás jižní Moravy vůbec dojít nemělo. Kroměříž je malé historické město s arcibiskupským zámkem, Květnou zahradou a historickým centrem nedaleko Zlína.

Když jsme zaparkovali na náměstí vydali jsme se do místního zámku. Zde jsme se posadili na lavičku, protože nám náš psychický stav nedovoloval si užívat místní krásy. Nicméně Honzík byl na mě hodný a to až moc, protože jediný kdo potřeboval utěšovat byl on, a koupil mi něco k pití a pastelky z čokolády.

A tak jsme se vydali na věž místního zámku. Hranolová věž zámku je rozhodně jeho dominantou a představuje nejvýznamnější pozůstatek biskupského hradu. Třípatrová věž je vysoká 34 metrů a byla postavena kolem roku 1500. Z věže byl krásný výhled na město i přilehlé okolí. Na věž jsme se museli vyšplhat po 206 schodech. Ale ten výhled stál za to!

Poté  jsme se prošli po městě, dali jsme si zmrzlinu, oběd a později jsme se vydali domů, abychom zde strávili poslední noc na Moravě.

Den osmý – Science centrum Vida a návrat domů

Dnešní den měl jediný cíl – dostat se zpátky domů. I přesto jsme se ale rozhodli užít si poslední den a užít si ještě trošku srandy na Výstavě od Alfonse Muchy a také ve Vida! Science centru. Výstava o Muchovi se konala na brněnském výstavišti. Návštěvníci si zde mohli prohlídnout asi 10 pláten z Muchova cyklu Slovanská epopej a také spoustu plakátů a reklam na šampaňské, čokoládu, či na různé světové výstavy. Proti náštěvě Vida! Science centra jsem tedy ostře protestovala, ale ten šťastný výraz v Honzových očích mi za to stál. Vida! je vlastně takový zábavný vědecký park s interaktivní expozicí. Najdeme zde 4 základní oblasti – planeta, civilizace, člověk a mikrosvět. Na ploše kolem 500 metrů čtverečních se nachází kolem 170 interaktivních exponátů. Já tyhle aktivity moc ráda nemám, ale pro něj bych udělala cokoliv.

Pak už nás čekala jen dlouhá cesta domů, ale to nic nebylo v porovnání s tím jaká cesta nás  ještě čekala……

Share

]]>
http://travelology.cz/2018/08/28/tyden-v-kraji-vina-a-slunce/feed/ 0
Zámek Moritzburg – Až tam kde se točili Tři oříšky pro Popelku http://travelology.cz/2018/07/21/zamek-moritzburg-az-tam-kde-se-tocili-tri-orisky-pro-popelku/ http://travelology.cz/2018/07/21/zamek-moritzburg-az-tam-kde-se-tocili-tri-orisky-pro-popelku/#respond Sat, 21 Jul 2018 08:10:22 +0000 http://travelology.cz/?p=1383 Určitě mezi námi není nikdo, kdo nezná pohádku Tři oříšky pro Popelku. Víte ale, kde žil princ, který se do Popelky zamiloval? Vydali jsme se po stopách těchto událostí a ty nás dovedly až na zámek Moritzburg, asi 14 km od saského města Drážďany, který skutečně vypadá jako vystřižený z pohádky.

Hrad má čtyři oválné věže a leží na uměle vytvořeném ostrově. Je pojmenován po saském vévodovi Moritzovi, který zde mezi lety 1542 -1546 vybudoval loveckou usedlost. Okolní lesy a jezera jsou oblíbeným místem pro pořádání lovů.

Původní hrad, který byl postaven v letech 1542 – 1546 byl původně loveckou usedlostí, která byla postavena pro Moritze Saského, později saskému vévodovi. Později, v letech 1661 a 1671 byla k zámku přistavena kaple. Tato kaple je krásným příkladem raně barokní architektury, kterou postavil dvorní architekt Caspar von Klengel. Kaple byla vysvěcena roku 1697 poté, co August II. Silný přestoupil na katolickou víru, aby si zajistil to, že bude zvolený polským králem. Mezi lety 1723 – 1733 měl Augustus hrad přestavět jako venkovské sídlo podle návrhů architektů Matthaüse Daniela Poppelmana a Zachariase Longueluneho, kdy byl přidán park, obora a několik rybníků.

Okolí zámku dále rozvíjel Frederick Augustus III. na konci 18. století. Fasanenschlösschen byl postaven v letech 1770 – 1776 . Pozemky byli rozšířeny tak, aby zde byla možnost postavit budovu pro skladování ptačích sítí, studna, obytné prostory pro hraběte Camila Marcoliniho. Na Velkém jezeře bylo vybudováno miniaturní přístaviště s molem a majákem.

Posledním obyvatelem zámku byl kníže Ernst Heinrich ze Saska který obýval zámek v letech 1933 – 1945. Byl vyhozen sovětskou armádou v roce 1945.

Interiéry zámku

Interiér hradu je bohatě barokně vyzdoben z doby Augusta Silného. Stěny jsou pokryty zlacenou kůží ze 17. století. V mnoha místnostech se nacházejí lovecké trofeje. Na hradě najdeme největší sbírku paroží. Většina z místních trofejí je stará 270 – 400 let. Nejzajímavějším exemplářem je paroží jelena lesního, které váží téměř 20 kilogramů a jeho rozsah je téměř 2 metry. V roce 1723 dostal Augustus Silný postel se čtyřmi sloupy pro svůj japonský palác. Tato postel měla na sobě přibližně milion pavích, bažantích, slepičích a kachních peří, které byli na přehoz utkány. Dále v zámku najdeme vzácnou sbírku čínského, japonského a míšeňského porcelánu. Tento porcelán zobrazuje lovecké, exotické a mytologické motivy a zvířecí figury, které se vztahují k původnímu účelu Moritzburgu jako loveckého zámečku.

V interiérech také najdeme spousty lakovaného nábytku s ozdobnými prvky, jako je například stříbrný nábytek z Augsburgu, který se inspiroval stříbrným nábytkem ve stylu Ludvíka XIV., který tento inventář nechal vystavit na svém zámku ve Versailles. Dále zde můžeme obdivovat ryté a vykládané zbraně, které skutečně sloužili k lovu. V kulečníkové hale se nachází obrazy, které byly namalovány na kůži od umělce Ludvíka de Silvestra. Dalších 11 pokojů je zdobeno koženými tapetami, které pochází ze 17. století. Ve vstupní hale se nachází kolekce královských vozů.

A až se budete procházet zámkem, zkuste se podívat, po jakém schodišti Popelka chodila a na kterém po plese ztratila svůj střevíček, či jakým oknem se dívala do sálu.

There is no one among us who does not know the fairy tale Three Nuts for Cinderella. But do you know where the prince lived in Cinderella? We traveled through these events, and they led us to Moritzburg Castle, about 14 km from the Dresden city of Saxony, which looks like a cut out of a fairy tale.

The castle has four oval towers and lies on an artificial island. It is named after the Duke of Saxony, Moritz, who built a hunting lodge between 1542 and 1546. Surrounding forests and lakes are a popular hunting place.

The original castle, built between 1542 and 1546, was originally a hunting lodge built for Moritz Saxon, later to the Saxon Duke. Later, in 1661 and 1671, a chapel was added to the chateau. This chapel is a beautiful example of Early Baroque architecture built by the court architect Caspar von Klengel. The chapel was consecrated in 1697 after August II. Strong was converted to the Catholic faith to make sure he was elected King of Poland. Between 1723 and 1733, Augustus had the castle rebuilt as a country residence based on the designs of the architects Matthaus Daniel Poppelman and Zacharias Longuelune, adding a park, a park and several ponds.

The area around the chateau was further developed by Frederick Augustus III. at the end of the 18th century. Fasanenschlösschen was built between 1770 and 1776. The land was expanded so that it was possible to build a bird-storage building, a well, housing for count Camilo Marcolini. A miniature dock with a mole and a beacon was built on the Great Lake.

The last inhabitant of the castle was Prince Ernst Heinrich of Saxony who inhabited the castle between 1933 and 1945. He was fired by the Soviet Army in 1945.

Interiors of the castle

The interior of the castle is richly decorated in Baroque style from the time of Augustus the Great. The walls are covered with gilded 17th-century leather. In many rooms there are hunting trophies. In the castle we find the largest collection of antlers. Most of the local trophies are 270 – 400 years old. The most interesting specimen is the deer antler, which weighs almost 20 kilograms and its range is almost 2 meters. In 1723 Augustus was given a strong four-column bed for his Japanese palace. This bed was wearing about a million pavers, pheasants, hens and duck feathers that were woven. There is also a rare collection of Chinese, Japanese and Meissen porcelain in the castle. This porcelain depicts hunting, exotic and mythological motifs and animal figures that relate to the original purpose of Moritzburg as a hunting lodge.

Inside, we also find plenty of varnished furniture with decorative elements, such as the Augsburg silver furniture, inspired by Louis XIV’s silver furniture, which he exhibited at his chateau in Versailles. In addition, we can admire engraved and unloaded weapons that really served to hunt. In the billiard hall there are paintings painted on the skin by the artist Louis de Silvestre. The other 11 rooms are decorated with leather wallpapers, dating back to the 17th century. In the lobby there is a collection of royal cars.

And when you go through the castle, try to see the staircase of Cinderella and where she lost her shoes after the ball, or through which window she was looking into the hall.

Share

]]>
http://travelology.cz/2018/07/21/zamek-moritzburg-az-tam-kde-se-tocili-tri-orisky-pro-popelku/feed/ 0
Prague Ice cream festival: Festival všech milovníků zmrzliny http://travelology.cz/2018/06/17/prague-ice-cream-festival-festival-vsech-milovniku-zmrzliny/ http://travelology.cz/2018/06/17/prague-ice-cream-festival-festival-vsech-milovniku-zmrzliny/#respond Sun, 17 Jun 2018 20:23:58 +0000 http://travelology.cz/?p=1269 Dne 17. června 2018 se na pražském Výstavišti konal již čtvrtý ročník Prague Ice Cream festivalu. Pro návštěvníky bylo připraveno nespočet stánků, které nabízely roztodivné druhy zmrzlin a byl také připraven bohatý doprovodný program.

Mezi hlavními vystavovateli byli například Agro-la, Amato, Božský kopeček TF, Creme de la Creme, Do klína, Farma u Sv. Anny, Fresca Paleta, Fruitisimo, Hollandia, Ice Roll, Ice’n’Go, Juicee, Karkadé, Kozí farma Vizovice, Let’s roll, Matcha tea, Parlor, Puro, Rolls Bros, Rolovaná zmrzlina, Smile Waffle, Sofee Ambiente, Sushi house, U moučků a Waffle Room. Nabídku zmrzliny doplňovaly stánky s drobným občerstvením, cukrovou vatou a limonádou nebo například nabídkou alkoholických koktejlů.

A pokud návštěvníci zrovna neochutnávali zmrzlinu, mohli se zaposlouchat do hudby, která hrála, či pozorovat kouzelníka jak předvádí své triky, či se zúčastnit různých soutěží. Na pódiu hned u Průmyslového paláce probíhal po celý den bohatý doprovodný program.

Návštěvníci mohli shlédnout kouzelnické představení Radka a Simony, kteří produkují pod společným jménem Magic Duo. Hned krátce po poledni návštěvníky potěšila zpěvačka Aiko. V odpoledních hodinách vystoupili žáci z taneční školy Ivy Langerové, Red Roses. Po celý den bylo možno sledovat výrobu zmrzliny od firmy ME3 a probíhaly různé soutěže.

I naši nejmenší si zde přišli na své. Speciálně pro ně zde byl připraven skákací hrad a malování na obličej. Ti starší si zase mohli vyzkoušet tetování na banán a vyhrát hodnotné ceny v soutěži o nejlepší banánovou kérku.

Musím tedy kriticky konstatovat, že festival se úplně nepovedl. Organizace byla příšerná. U vchodu stáli pouze dva lidé, kteří odbavovali ty, kteří už si zakoupili vstupenky, a potřebovali dostat náramek, aby se mohli v rámci festivalu volně pohybovat dovnitř a ven. I co se týče nabídky jsme nebyli úplně spokojeni. Většina stánků měla zcela standardní nabídku, nepřekvapila ničím novým, či neobvyklým. Člověk opravdu neměl pocit, že by nevěděl kam dřív skočit a co jako první ochutnat. To, že u stánků stály dlouhé fronty se dalo celkem předpokládat, ale to, že doprovodný program byl naprosto příšerný, se už odpustit nedá. Uvidíme, zda se vypravíme ještě i příští rok….

Share

]]>
http://travelology.cz/2018/06/17/prague-ice-cream-festival-festival-vsech-milovniku-zmrzliny/feed/ 0
Fascinující svět mumií http://travelology.cz/2018/06/13/fascinujici-svet-mumii/ http://travelology.cz/2018/06/13/fascinujici-svet-mumii/#respond Wed, 13 Jun 2018 15:47:44 +0000 http://travelology.cz/?p=1187 Už jen do konce červa je možnost navštívit fascinující výstavu Mumie světa, která se koná v Křižíkových pavilonech na pražském Výstavišti. Na výstavě návštěvníci uvidí mumie a artefakty, které byli zapůjčeny ze světových muzeí, soukromých sbírek a vědeckých organizací, prostřednictvím kterých je návštěvníkovi přiblížen proces mumifikace a také je seznámen s těmi nejzajímavějšími exempláři, které pocházejí z celého světa. Na ploše 2000 m2 se nachází stovky exponátů, které jsou staré i několik tisíc let.

Víra v posmrtný život sahá téměř až k počátkům lidské existence. Můžeme se s ní setkat napříč všemi náboženstvími. Pro některé kultury byl posmrtný život dokonce daleko důležitější než ten pozemský, a proto bylo nesmírně důležité tělo nebožtíka na tento život náležitě připravit. A právě k tomu byla mumifikace.

Když se řekne mumifikace, každému z nás se pravděpodobně vybaví mumie ze Starověkého Egypta. Ano, tyto mumie jsou pravděpodobně na celém světě nejznámější, ale staří Egypťané nebyli jedinou kulturou, která své nebožtíky mumifikovala. Napříč celým světem můžeme najít starověké kultury, které těla mumifikovaly a připravovaly tak své zemřelé na cestu, která je podle jejich víry v posmrtném životě čekala. Jako příklad můžeme například uvést kmen Inků, který obýval území dnešní Kolumbie, Chile, Bolívie, Ekvádoru, Argentiny a Peru, který byl poměrně zvláštní tím, že k mumifikovaným tělům přivazoval roztodivné náboženské předměty, které měly zemřelému pomoci na jeho posmrtné pouti. První kmen, který začal těla zemřelých mumifikovat, byl kmen Chinchorro, který žil na území Chile a Peru, který toto území obýval přibližně před 7000 lety.

Mumifikace se ovšem nemusí provádět pouze touto cestou. Existuje nespočet zdokumentovaných případů, kdy se našli mumie, které byli vytvořeny přírodní cestou. Několik mumií se našlo v bažinách, které byly stvořeny díky specifickému složení vody a absenci kyslíku. Tato těla byla odvápněna, takže se dala snadno ohýbat. Nejčastějšími vlivy, které jsou zodpovědné za vznik mumií jsou extrémní žár (například při výbuchu sopky) nebo naopak extrémní chlad, extrémní sucho, při kterém dojde k vysušení mumie.

Egyptské mumie, ale samozřejmě nejen ty, se používali k nejrůznějším účelům. Nejčastěji se mumifikovaná těla používala pro studium anatomie, ale také se rozdrcený „mumiový prášek“ používal v lékařství. Na počátku 20. století jsme tento „lék“ mohli nalézt v lékárnách. Lidé věřili, že když mumie vzdoruje zubu času, že i oni užíváním tohoto léku získají dlouhověkost a vitalitu. Mumie byli užívány i pro podporu umění. Malíři často používali barvu, která byla známá jako „mumioidní hnědá“. Na území Egypta se často nalezené mumie rozřezali na jednotlivé části, které pak byly prodávány turistům, kteří do země přijížděli. Také se nezřídka používaly mumie jako pohon lokomotiv.

Proces mumifikování těla byl technologicky i časově velmi náročný. K dokončení celého procesu bylo třeba počkat celých 70 dní. V Egyptě se jeho počátky datují do doby před 5000 lety. Aby se nebožtík mohl vydat na svou posmrtnou pouť, bylo zcela nutné, aby jeho tělo nebylo poškozeno. Nebožtík musel dostat majetek, který ho měl v tomto životě zabezpečit. Tomu se říkalo pohřební výbava. Mumifikace je vlastně proces umělého vysušování těla, aby se zabránilo jeho přirozenému rozkladu. První těla, která procházela procesem mumifikace se pouze natřela pryskyřicí a olejem. Postupem času se tento proces zdokonaloval, a byl stále složitější. Balzamovat svá těla si nechávali pouze ti nejbohatší občané, protože to bylo velmi nákladné. Ostatní obyvatelé se museli spokojit s prostým pohřbem do žhavého písku. Tyto činnosti měli na starosti specializovaní odborníci – balzamovači.

Prvním krokem v procesu balzamování bylo omytí těla. Na omývání se nejčastěji používal palmový olej a následně vonné esence. Ve druhé fázi se z těla vyjmuly všechny orgány, kromě srdce. Tyto orgány byly uloženy do alabastrových nádob, tzv. kanop, které byly ukládány do hrobky společně s tělem. Kanopy byli čtyři – na plíce, žaludek, játra a střeva. Na odstranění mozku byl použit háček, pomocí kterého se mozek dostal ven přes nosní dírky, či oční důlky. Následně bylo tělo na 40 dní ponořeno do natronu, což je obyčejný hydroxid sodný, aby se vysušilo. Po uplynutí této doby zbyly z těla jen kosti a kůže. Otvor, jímž se dostaly ven vnitřnosti se překrylo posvátným amuletem, broukem skarabeem. V poslední fázi bylo tělo zemřelého nazdobeno a uloženo do dřevěné rakve, či kamenné hrobky.

Kromě posvátných kanop s vnitřními orgány se pohřbívaly společně s tělem tzv. vešebty, což jsou malé sošky, které byli popsány zádušními texty, které měly za úkol doprovodit zemřelého na věčnost a zastupovat ho při plnění pracovních povinností na onom světě. Mohly být vyrobeny z modré nebo zelené fajánse (což je druh hrnčířských výrobků nažloutlé nebo načervenalé barvy, které jsou pokryty bílou neprůhlednou glazurou), dřeva, kamene nebo například keramiky.

Tohle všechno a ještě mnohem víc se lze na výstavě dozvědět. Součástí výstavy je také nespočet zajímavých exponátů, které bychom si teď v krátkosti představili.

První místnost této výstavy je věnována mumiím, které vznikly přirozenou cestou. V této části také můžeme obdivovat mumie zvířat, jako jsou například kočka, ryba, zajíc či ještěrka. Nejzajímavějším exemplářem ovšem byla mumie, která byla nalezena v roce 1951 v bažině a v jejímž žaludku se ještě našly zbytky potravy.

Pokud budete pokračovat dále, v dalším sále se nacházejí mumie, které byly pochovávány ve zvláštních košících, do kterých byly vkládány v prenatální poloze (poloha, ve které se nachází dítě v břiše matky). Čeho jsme si u těchto exponátů všimli, bylo, že měly velice dobře zachované nehty i zuby. Takto své mrtvé pohřbívali Inkové, pro které byla smrt velice důležitou součástí života.

Dalším velice zajímavým exponátem byla mumie hraběnky von Holz, která byla nalezena společně s jejím manželem v kryptě hradu Sommersdorf, který se nachází na jihu Německa, nedaleko města Norimberk. Tyto mumie byli objeveny v roce 1806 v podzemní kryptě hradu. Baron von Holz má na sobě stále své nejlepší kožené boty. U hraběnky von Holz bylo provedeno rozsáhlé CT, které zjistilo, že trpěla skoliózou, což je jedna z deformací páteře.

Nepochybně nejzajímavější část výstavy je věnována egyptským mumiím. Zde můžeme vidět mumii muže Nes-Mina, který pracoval jako kněz v chrámu Mina. Jediný exponát, který je uměle vytvořený, je silikonová busta faraona Tutanchamona. Ten vládl Egyptu pouhých 9 let a jeho hrobka byla objevena v roce 1922. Jeho smrt přišla náhle. Pravděpodobně zemřel na infekci, která se mu dostala do těla když byl zraněn. Přesto, že patřil k těm méně významným panovníkům, bohatství, které bylo při vykopávkách nalezeno v jeho hrobce mu vyneslo slávu a jeho jméno se tak dostalo do povědomí nejen egyptologů, ale i široké veřejnosti. To, co se našlo v jeho hrobce, je v současné době vystaveno v muzeu v Káhiře. Jeho sarkofág a vnější rakev jsou stále k vidění v jeho hrobce.

Další místnost je věnována mumiím z Japonska a Číny, a to i přesto, že nálezy mumií v těchto oblastech nebyli příliš časté. Přesto se několik mumií podařilo objevit v poušti Taklamakan, která díky extrémnímu suchu poskytuje ideální podmínky k přírodní mumifikaci. Nejčastěji byla těla nacházena podél obchodních stezek, které tuto oblast protínají. Nejzajímavější je nález mumie markýzy Taj, která byla mumifikována pomocí kyselého roztoku rtuti. V Japonsku byli zase běžné nálezy mumií mnichů.

Zajímavé jsou určitě nálezy mumifikovaných zmenšených hlav, které má na svědomí kmen Švárů, který operoval na území Ekvádoru, Peru a Nového Zélandu. Tyto hlavy byly hlavy nepřátel, kteří byli zabiti v bitvách. Byl jim odstraněn mozek, následně se hlava namáčela, vařila a nechala vysušit. Poté se mohla ozdobit kvítím a dalšími předměty.

Následující místnost je věnována experimentu MUMAB, což je rekonstrukce egyptské mumifikace z roku 1994, kdy bylo tělo od dobrovolného dárce po smrti mumifikováno přesně tak, jak se to dělalo ve Starověkém Egyptě. Výstava pak pokračuje soukromou Burnsovou sbírkou, která primárně sloužila anatomickým účelům. Je zde vystavena také dětská mumie.

Dále je zde možnost vidět mumie, které byly nalezeny v maďarském městečku Vác, který se nachází severně od Budapešti. Tyto mumie byly nalezeny v roce 1994 v kryptě, podobně jako mumie hraběnky von Holz. Zde, v jedné kryptě leželo celkem 265 těl, které zemřely na tuberkulózu, která zde propukla v 18. století. Tyto mumie jsou v současné době zkoumány odborníky z oboru farmacie, kteří se pomocí těchto lidí snaží najít účinný lék proti tuberkulóze.

Poslední místnost je věnována nálezům mumií na území Česka. První nálezy mumií se datují do období renesance, kdy vládl Rudolf II., který se vášnivě zajímal o vědu a také to byl horlivý sběratel čehokoliv. Na našem území se největší sbírka mumií nachází v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, které se nachází v Praze na Betlémském náměstí. Pokud budete někdy mít cestu kolem, můžete zde obdivovat sbírku kancléře Metternicha z Kynžvartu. V polovině 19. století se spolek Lotos zabýval 1. odborným ohledáním mumií, které se nachází ve sbírkách Národního muzea. V období První republiky probíhal výzkum mumií v tehdejším Československu pod vedením pánů J. Mategha a E. Strouhala. Nejnovější průzkum proběhl v Náprstkově muzeu v roce 2009, v jehož sbírkách se v současné době nachází 10 mumií dospělých osob, 1 mumie dítěte, části mumifikovaných těl, zvířecí mumie i nespočet rakví.

Abychom tedy na závěr tuto výstavu nějak zhodnotili, můžeme říct, že výstava byla velmi dobře strukturovaná a návštěvníci se zde dozvědí spoustu informací o slavných, či nějakým způsobem zajímavých nálezech mumií po celém světě, jak proces mumifikace probíhal a jaké se k němu používaly nástroje a spousty a spousty dalších informací. Neméně zajímavé byly pohřební rituály i víra různých starověkých civilizací v posmrtný život. Nejvíce nás ale zaujaly samotné exponáty, které byly mistrovsky zachované. Je opravdu zajímavé, že stáří exponátů je několik tisíc let, ale i přesto stále vypadají, jako by je pohřbily jen několik málo let nazpět. Ke každé vstupence je možno dostat audioprůvodce. V každé místnosti byli viditelně vyznačena čísla, které návštěvníci mohou vyťukat na svých průvodcích a poté se automaticky spustí komentář. Informační panely jsou dvojjazyčné, česky i anglicky, takže se i návštěvníci z jiných zemí neochudí o bezvadný zážitek. Tato výstava rozhodně stojí za návštěvu.

Výstavu je možné navštívit každý den od 9:00 do 20:00. Vstupenky je možné zakoupit na e-mailu vstupenky@jvsgroup.cz nebo telefinicky na čísle 773 257 048 a také prostřednictvím sítě Ticketportál či Ticketart, nebo přímo na místě. Je však třeba mít na paměti, že pokladny se uzavírají už v 18:30. Za vstupné zaplatíte ve všední dny 320 Kč (dospělý), 250 Kč  (studenti a senioři starší 65 let), 200 Kč (děti od 6 do 15 let a ZTP/P), 890 Kč za rodinné vstupné (2 dospělý a maximálně 3 děti).

Pro více informací můžete navštívit oficiální stránky výstavy www.mumiesveta.cz.

Bohužel na výstavě byl přísný zákaz fotografování, proto jsou zde přiloženy fotografie, které jsou oficiálně k dispozici na oficiálním webu výstavy www.mumiesveta.cz.

Only the end of the june is the opportunity to visit the fascinating exhibition „Mummies of the World“, which takes place in Křižík’s pavilions at the Prague Exhibition Grounds. At the exhibition visitors will see mummies and artifacts that have been lent from world museums, private collections and scientific organizations through which the visitor is approached by the mummification process and also acquainted with the most interesting specimens coming from around the world. On the area of ​​2000 square metres there are hundreds of exhibits, which are several thousand years old.

Faith in the afterlife extends almost to the beginnings of human existence. We can meet that across all religions. For some cultures, posthumous life was even more important than the earthly one, and it was therefore extremely important for the corpse of the deceased to properly prepare for this life. And that was the mummification.

When mummification is said, each of us is likely to recall the mummy of Ancient Egypt. Yes, these mummies are probably best known throughout the world, but the old Egyptians were not the only culture that mummified their dead men. Through across the world, we can find ancient cultures that mummified the bodies to prepare their dead for a journey that they expected after their faith in the afterlife. As an example, we can mention the tribe of the Incas, who inhabited the territory of present-day Colombia, Chile, Bolivia, Ecuador, Argentina and Peru, which was quite odd to the mummified bodies binding the divine religious objects that helped the deceased to his posthumous pilgrimage. The first tribe, which began to mummify the bodies of the deceased, was the Chinchorro tribe, who lived in Chile and Peru, which inhabited this area some 7,000 years ago.

However, mummification does not have to be done only in this way. There are countless documented cases of mummies found naturally. Several mummies have been found in swamps that have been created due to the specific composition of water and the absence of oxygen. These bodies were decalcified so they could easily bend. The most common influences that are responsible for the formation of mummies are extreme heat (for example, volcano eruptions) or extreme cold, extreme drought that causes the mummy to dry out.

Egyptian mummies, but of course not only, were used for a variety of purposes. The most commonly used mummified bodies were used to study anatomy, but also the crushed „mummy powder“ was used in medicine. At the beginning of the 20th century, we could find this „cure“ in pharmacies. People believed that when the mummy defies the tooth of time, they also get longevity and vitality by taking this medicine. Mummies were also used to promote art. Painters often used the color known as „mumioid brown“. In the territory of Egypt, the often-found mummies were cut into parts, which were then sold to tourists arriving in the country. Also, mummies were often used to drive locomotives.

The process of mummification of the body was technologically and time-consuming. To finish the entire process, it was necessary to wait for 70 days. In Egypt, its origins date back to 5,000 years ago. In order for a dead man to go to his posthumous pilgrimage, it was absolutely necessary for his body not to be damaged. The ungodly had to get the property to secure him in this life. This was called burial equipment. Mummification is actually the process of artificially drying the body to prevent its natural disintegration. The first bodies that underwent the mummification process were merely painted with resin and oil. Over time, this process has improved, and has become increasingly complex. Only the wealthiest citizens were allowed to embalming their bodies because it was very expensive. The other inhabitants had to settle for a simple burial in the hot sand. These activities were carried out by specialized specialists – embalmers.

The first step in the embalming process was to wash the body. Washing was most commonly used in palm oil and then in fragrance essences. In the second phase, all organs except the heart were removed from the body. These organs were stored in alabaster pots, called cannabis, which were stored in the tomb together with the body. The canopies were four – on the lungs, stomach, liver and intestines. To remove the brain, a hook was used to help the brain get through the nostrils or the eye sockets. Subsequently, the body was immersed in natron for 40 days, which is common sodium hydroxide to be dried. At the end of this time, only the bones and skin remained. The hole through which they came out of the guts was covered with a sacred amulet, a scarab beetle. In the last phase the body of the deceased was decorated and placed in a wooden coffin or stone tombs.

In addition to the sacred cannons with internal organs, they were buried together with the body of the so-called vevesta, which are small statuettes, which were described by the inscriptions that were meant to accompany the deceased for eternity and to represent him in fulfilling his duties in the world. They could have been made of blue or green fajans (a kind of yellowish or reddish pottery that is covered with a white opaque glaze), wood, stone, or an example of ceramics. All this and much more can be learned at the show. Part of the exhibition is also countless interesting exhibits, which we would like to present briefly. The first room of this exhibition is dedicated to mummies born naturally. In this part we can also admire the mummy of animals, such as cat, fish, hare or lizard. The most interesting specimen, however, was the mummy found in the swamp in 1951, and in the stomach of which there were still remnants of food. If you proceed further, in the next room are mummies that were buried in special baskets into which they were placed in the prenatal position (where the baby is in the mother’s abdomen). What we noticed at these exhibits was that they had very well preserved nails and teeth. Their dead buried the Incas, for whom death was a very important part of life. Another very interesting exhibit was the mummy countess von Holz, who was found with her husband in the crypt of Sommersdorf Castle, located in the south of Germany, near the city of Nuremberg. These mummies were discovered in 1806 in the underground crypt of the castle. Baron von Holz is still wearing his best leather boots. Countess von Holz carried out a large CT that found she suffered from scoliosis, which is one of the spinal deformities. Undoubtedly the most interesting part of the exhibition is dedicated to Egyptian mummies. Here we can see the mummy of Nes Mina, who worked as a priest in the Mina Temple. The only exhibit artificially created is the silicon bust of Pharaoh Tutankhamen. He ruled Egypt for only 9 years and his tomb was discovered in 1922. His death came suddenly. He probably died of an infection he got into the body when he was injured. Although he belonged to the less important rulers, the wealth he found during the excavations found him in his tomb, giving him glory, and his name became known not only by Egyptologists but also by the general public. What is found in his tomb is currently exhibited at a museum in Cairo. His sarcophagus and outer coffin are still visible in his tomb.

Another room is dedicated to mums from Japan and China, even though the findings of mummies in these areas were not very common. Nevertheless, several mummies have been discovered in the Taklamakan desert, which, thanks to extreme drought, provides ideal conditions for natural mummification. Most often the bodies were found along the trade routes that intersect this area. The most interesting is the find of mummy of Taj, which was mummified with an acid solution of mercury. In Japan, the finds of mummy monks were common. Interestingly, the finds of the mummified diminished heads, which is responsible for the Strawberry tribe, operated in the territories of Ecuador, Peru and New Zealand. These heads were the heads of the enemy who were killed in the battles. Their brain was removed, then the head soaked, boiled, and let dry. Then she could be adorned with flowers and other objects. The following room is dedicated to the MUMAB experiment, which is the reconstruction of the Egyptian mummification of 1994, when the body from a voluntary donor after death was mummified exactly as it did in ancient Egypt.

The exhibition continues with a private Burns collection that primarily served anatomical purposes. There is also a children’s mummy. There is also the possibility to see the mummies found in the Hungarian town of Vác, located north of Budapest. These mummies were found in 1994 in the crypt, much like the mummy countess von Holz. Here, in one crypt, there were 265 bodies that died of tuberculosis that burst here in the 18th century. These mummies are currently being researched by pharmacy professionals who try to find an effective remedy against tuberculosis with these people.

The last room is dedicated to the findings of mummies in the Czech Republic. The first finds of mummies date back to the Renaissance period, when Rudolph II, who was passionately interested in science, was also a keen collector of anything. In our country, the largest collection of mummies is located in the Náprstek Museum of Asian, African and American Cultures, which is located in Prague on Bethlehem Square. If you ever have a way around, you can admire the collection of Chancellor Metternich of Kynzvart. In the middle of the 19th century, the Lotos Association dealt with the first professional examination of mummies found in the collections of the National Museum. In the period of the First Republic, mummies were researched in the then Czechoslovakia under the leadership of J. Mategha and E. Strouhal. The latest survey was conducted at the Náprstek Museum in 2009, which currently contains 10 mummies of adults, 1 child mummy, parts of mummified bodies, animal mummies and countless coffins.

So to sum up the exhibition, we can say that the exhibition was very well structured and visitors will learn a lot of information about the famous or somewhat interesting discoveries of mummies all over the world, how the mummification process took place and how the tools were used and lots and lots of other information. No less interesting were funeral rituals and beliefs of various old ones of civilizations in the afterlife. Most of us were fascinated by the exhibits that were masterfully preserved. It is really interesting that the age of the exhibits is several thousand years, but still they still seem to have buried them just a few years back. An audience guide is available for each ticket. Each room has visibly marked numbers that visitors can tap on their guides and then automatically commence a comment. The information panels are bilingual, both Czech and English, so visitors from other countries will not experience a perfect experience. This exhibition is definitely worth a visit.

The exhibition can be visited every day from 9 am to 8 pm. Tickets can be purchased via e-mail at ticket@jvsgroup.cz or by phone at 00420 773 257 048 and Ticketportal or Ticketart, or directly on the place. However, it should be remembered that the cash desks close at 6:30 pm. You will pay for admission on weekdays 320 CZK (adult), 250 CZK (students and seniors over 65 years), 200 CZK (children from 6 to 15 years and ZTP / P), 890 CZK for family admission (2 adults and maximum 3 children ). For more information, visit the official website www.mumiesveta.cz.

 

Share

]]>
http://travelology.cz/2018/06/13/fascinujici-svet-mumii/feed/ 0
Konopiště – lovecký zámeček Františka Ferdinanda d´Este http://travelology.cz/2018/05/27/konopiste-lovecky-zamecek-frantiska-ferdinanda-deste/ http://travelology.cz/2018/05/27/konopiste-lovecky-zamecek-frantiska-ferdinanda-deste/#respond Sun, 27 May 2018 08:56:26 +0000 http://travelology.cz/?p=1164 Dnes se v hledáčku našeho zájmu ocitl zámek Konopiště, který se nachází asi 3 km od Benešova, ve Středočeském kraji.

Zámek Konopiště založil v roce 1294 pravděpodobně pražský biskup Tobiáš z Benešova podle vzoru francouzských pevností. Po vymření Benešoviců, přešlo Konopiště v roce 1327 do rukou rodu Šternberků. V průběhu 17. – 19. století Konopiště vystřídalo několik vlastníků, například Hodějovští z Hodějova, Albrecht z Valdštejna, Michnové z Vacínova, Vrtbové z Vrtby, Lobkovicové a další. První úpravu hradu provedl Jiří ze Štemberka. V barokní rezidenci proměnili Konopiště v 18. století Vrtbové z Vrtby.

V roce 1887 koupil zámek František Ferdinand d´Este, který byl následníkem císařského trůnu. Arcivévoda nechal zámek přestavět v historizujícím stylu a jeho okolí přeměnil v krajinářský park. Na této ploše založil Růžovou zahradu se skleníky. Do interiéru zámku umístil své sbírky, které získal jednak jako dědictví po svých italských předcích, ale také vlastní sběratelskou činností. František Ferdinand se v červnu roku 1914 zúčastnil manévrů rakouské armády v Bosně a dne 28. června 1914 se stal spolu se svou manželkou Žofií v Sarajevu obětí atentátu, který spáchal srbský anarchista Gavrilo Princip. Nedlouho po atentátu vyhlásil císař František Josef I. Srbsku válku. V roce 1921 převzal Konopiště od arcivévodových dědiců československý stát a zámek byl z části zpřístupněn veřejnosti. Za 2. světové války hostil zámek jednotky SS. Po osvobození bylo Konopiště znovu zpřístupněno veřejnosti.

Zámek se do dnešních dob zachoval v podobě, jakou dostal při poslední přestavě, kterou provedl František Ferdinand d’Este. Také vnitřní vybavení zůstalo více, či méně z této doby.

V rámci naší návštěvy, hlavně vzhledem k tomu, že toto byla naše první návštěva, jsme zvolili první prohlídkový okruh – Salony jižního křídla zámku, který obsahuje reprezentační a hostinské pokoje v 1. patře zámku. V těchto prostorách je umístěno množství dobového nábytku, historických obrazů a porcelánu.

Prohlídku jsme zahájili v lovecké chodbě, kde se nachází nespočet loveckých trofejí, které František Ferdinand d’Este ulovil nejen v lesích nedaleko Konopiště, ale i po celém světě. Mohli jsme si prohlédnout například vycpané medvědy, orly, jezevce, nespočet jeleního paroží, kůže z tygra sumaterského, bažanty, zubry a spousta dalších trofejí. Každá z trofejí je označena štítkem s datem a s místem, kde František Ferdinand d’Este svou oběť ulovil. František byl vášnivý lovec a sběratel, což je v této chodbě krásně vidět. Jenom v této chodbě jich je vystaveno na 800 kusů.

Další zajímavou zastávkou v prohlídce byl salonek hraběnky Žofie Chotkové. Žofie Chotková pocházela ze starého šlechtického rodu Chotků.  Byla to dcera hraběte Bohuslava Chotka a jeho ženy Vilemíny Kinské a také byla dvorní dámou arcivévodkyně Isabely z Croy. Později se do sebe s Františkem Ferdinandem zamilovali. Avšak císař František Josef I. tento sňatek striktně odmítal, a to hlavně z toho důvodu, že členové habsburské dynastie si mohli vzít pouze příslušníky panovnických dynastií. Chotkové mezi tyto příslušníky bohužel nepatřili, a to i přesto, že se mezi jejich předky nacházeli velkovévodové bádenští, Hohenzollernové a Lichtenštejnové. František Ferdinand se ovšem odmítl oženit s kýmkoliv jiným. Sňatek nepodporovali dokonce ani papež Lev XIII. ani ruský car Mikuláš II. ani německý císař Vilém II. s tím, že by tato skutečnost byla rušivým prvkem pro stabilitu monarchie. Císař František Josef I. však dal souhlas pouze k morganatickému sňatku, což znamená, že František Ferdinand musel podepsat dokument, v němž se za své budoucí potomky vzdával nároku na císařský trůn. Svatba se tedy uskutečnila v roce 1900 a mezi svatebními hosty nebyl nikdo z císařské rodiny. Téhož dne byla Žofie povýšena na kněžnu z Hohenbergu.

Manželé si za své rodinné sídlo vybrali právě zámek Konopiště. Zde Žofie porodila dvě ze tří dětí a vedla zde poklidný život. Celkem dala život čtyřem dětem, z nichž se dospělosti dožili tři – dcera Žofie a synové Maxmilián a Arnošt. Díky uzavření morganatického sňatku nesměla svého manžela doprovázet na žádné oficiální akce. Poprvé se na veřejnosti, po boku svého manžela, objevila v roce 1914, kdy ho doprovázela na cestě do Sarajeva. Jak už ale z historie víme, tato cesta se jí stala osudnou. Zde se se svým manželem účastnila vojenských manévrů a při návštěvě města byla zasažena kulkou, která vyšla z pistole atentátníka. Tato kulka ji zasáhla do oblasti břicha, kde přerušila břišní tepnu a Žofie na místě vykrvácela. Také její manžel atentátu podlehl. Pohřeb se konal na rychlo ve Vídni, a to bez přítomnosti jejích potomků. Na rakvi Žofie byla položena rukavice a vějíř, jako symbol ženy, a stála na stejné úrovni jako rakev Františka Ferdinanda. Žofie byla pohřbena na svém rodném zámku Artstetten.

Největší a nejkrásnější místností z celého zámku je jídelna, které se také někdy říká Lobkovický sál. Na velkoleposti jí přidává také nástropní freska a rokokové mramorované krby. Mezi další reprezentační prostory patří například Sloupový salon či Přijímací salon.

Součástí vstupenky na I. prohlídkový okruh byla i privátní mechanická střelnice Františka Ferdinanda d’Este, která byla vybudována hlavně za účelem, aby se arcivévoda mohl své lovecké vášni věnovat nepřetržitě během celého roku, a to i navzdory počasí. Tato střelnice je složena z pohyblivých a akustických terčů, které pohání důmyslný mechanismus. Některé postavičky dokonce vydávají zvuky a hýbají se v případě, že je zasáhne kulka. V místnosti je také kulečníková dráha a samozřejmě nespočet loveckých trofejí, které byli pro Františka Ferdinanda tak typické.

Nowadays, Konopiste Castle, located about 3 km from Benešov, in the Central Bohemian Region, was found in our viewing point.

The Konopiště Chateau was probably founded in 1294 by the Prague bishop Tobias of Benešov, according to the example of the French fortresses. After the extinction genus of Benešovic, Konopiště passed in 1327 into the hands of the family of Šternberks. During the 17th – 19th centuries, Konopiště was replaced by several owners, such as Hodějovští from Hodějov, Albrecht  Waleinstein, Vrtba z Vrtby, Lobkovics and others. The first adaptation of the castle was made by Jiří from Štemberk. In the baroque residence Konopiště converted Vrtba in the 18th century.

In 1887 Franz Ferdinand d’Este, who was the successor of the imperial throne, bought the castle. The Archduke left the chateau rebuilt in a historicist style and its surroundings were transformed into a landscaped park. In this area he founded the Rose Garden with greenhouses. In the interior of the castle he placed his collections, which he gained both as an inheritance from his Italian ancestors and his own collectibles. In June 1914, Franz Ferdinand took part in the maneuvers of the Austrian Army in Bosnia, and on 28 June 1914 he and his wife Zofia in Sarajevo were the victims of the assassination committed by the Serbian anarchist Gavrilo Princip. Not long after the assassination, the Emperor Franz Joseph the first declared war on Serbia. In 1921, Konopiště took over the Czechoslovak state from the archduke heirs, and the chateau was partly accessible to the public. World War II hosted an SS lock. After the liberation, Konopiště was again made available to the public.

The castle has survived to the present day in the form it was given at the last reconstruction carried out by Franz Ferdinand d’Este. Also the interior equipment remained more or less of this time.

As part of our visit, especially since this was our first visit, we chose the first tour circuit – Salons of the South Wing of the Chateau, which includes representative and guest rooms on the 1st floor of the castle. These rooms include a number of period furniture, historical paintings and porcelain.

We started the tour in the hunting corridor where there are countless hunting trophies that Franz Ferdinand d’Este caught not only in the forests near Konopiště but also around the world. We could see, for example, stuffed bears, eagles, badger, countless stag antlers, Sumatra tiger skin, pheasant, dentures, and many other trophies. Each of the trophies is marked with a date tag and the place where Franz Ferdinand d’Este caught his victim. František was a passionate hunter and collector, which can be seen in this hall. Only in this corridor they are exposed to 800 pieces.

Another interesting stop in the tour was the lounge of countess Žofie Chotková. Žofie Chotkova came from the old noble family Chotka. She was the daughter of Count Bohuslav Chotka and his wife, Vilemina Kinská, and she was the court lady of the Archbishop of Isabella of Croy. Later, they fell in love with Franz Ferdinand. However, Emperor Franz Joseph I strongly refused this marriage, mainly because the members of the Habsburg dynasty could only be taken by members of the ruling dynasties. The Chotks were unfortunately not among these members, even though they were Grand Duchy of Baden, Hohenzollern and Liechtenstein, among their ancestors. However, Franz Ferdinand refused to marry anyone else. Marriage did not even support by Pope Leo XIII. nor the Russian car Nicholas II. nor the German Emperor Wilhelm II. with the fact that this would be a disruptive element for the stability of the monarchy. Emperor Franz Joseph I, however, gave his consent only to morganistic marriage, which means that Franz Ferdinand had to sign a document in which he gave his future descendants the right to the imperial throne. The wedding took place in 1900 and none of the imperial family was among the wedding guests. That same day Zophia was promoted to the Princess of Hohenberg.

The spouse of Konopiste was chosen for his family residence. Here Zofia gave birth to two of the three children and led a peaceful life here. In total, she gave life to four children, from whom the three were matured – daughter Zofia and two sons Maxmilián and Arnost. By closing a morganing marriage, she could not accompany her husband to any official event. For the first time in public, alongside her husband, she appeared in 1914 when she accompanied him on his way to Sarajevo. But as we know from history, this journey has become fatal. Here she and her husband participated in military maneuvers and when visiting the city was hit by a bullet that came out of the assassin’s pistol. This bullet hit her in the abdomen where she broke the abdominal artery, and Zofia bleed in place. Her assassin husband also succumbed. The funeral took place in Vienna quickly, without the presence of her descendants. On the coffin of Žofia was laid a gloves and a fan, as a symbol of woman, standing on the same level as the coffin of Franz Ferdinand. Zofia was buried at her birthplace, Artstetten.

The largest and most beautiful room of the entire chateau is the dining room, sometimes referred to as the Lobkowicz Hall. A ceiling fresco and rococo marble are added to the magnificence

Share

]]>
http://travelology.cz/2018/05/27/konopiste-lovecky-zamecek-frantiska-ferdinanda-deste/feed/ 0
Lidice – to Adolf: „Lidice will not be forgotten!“ http://travelology.cz/2018/05/20/lidice-to-adolf-lidice-will-not-be-forgotten/ http://travelology.cz/2018/05/20/lidice-to-adolf-lidice-will-not-be-forgotten/#respond Sun, 20 May 2018 18:10:13 +0000 http://travelology.cz/?p=1290 Lidice jsou na první pohled nenápadná vesnička ve Středočeském kraji, která ale skrývá velice pohnutý osud.

Její dny se začaly naplňovat bezprostředně po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který byl spáchán 27. května 1942 atentátníky Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, který byl pro tento úkol speciálně vycvičen ve Velké Británii. Heydrich svým zraněním 4. června 1942 podlehl. Pochován byl o pár dní později na berlínském hřbitově Invalidů. Bezprostředně po atentátu nastalo skutečné martyrium – spousta lidí byla zatčena, zastřelena, či deportována do koncentračních táborů. Po smrti Reinharda Heydricha bylo nutné „po právu a bez milosti a slabosti zničit nepřátele našeho národa“. Češi nebyli přímo označeni jako pachatelé tohoto atentátu, ale bylo ovšem zřejmé, že bez pomoci českých civilistů by se tento čin nemohl podařit. A proto byli jako viníci tohoto incidentu označeni obyvatelé Lidic, kteří byli obviněni z ukrývání atentátníků, a to i přesto, že na tom nebylo ani zrnko pravdy.

Zločin vyhlazení Lidic není možno pochopit bez znalosti širších historických souvislostí, které vypluly na povrch v noci z 9. na 10. června 1942. Tato noc není ale tím prvotním spouštěčem tragédie, kola osudu už se rozběhla o několik let dříve.

15. července 1941 tým RSHA (Reichssicherheitshauptamt, který založil Heinrich Himmler, když sloučil Tajnou státní policii, bezpečnostní policii a kriminální policii) připravil plán osídlení východních oblastí, jako je Pobaltí, Ukrajina, část SSSR až po Kavkaz. Cílem tohoto plánu bylo vyvraždění 31 milionů Slovanů a také 8 milionů Židů. V této době se Himmler touto otázkou velmi intenzivně zabýval. Ústřední otázkou nacismu bylo jak tyto lidi (Slovany a Židy) zabít. Střílení už jim nestačilo a tak přešli k nové sofistikovanější metodě, k plynu. V letech 1939-1941 se používal oxid uhelnatý, který byl stlačený v tlakových lahvích, od léta 1941 se testovaly výfukové plyny, které byly zavedeny do speciálně upravených nástaveb automobilů.

K. H. Frank telefonicky přikázal Bds Böhmenu do Prahy, že akce v Lidicích může být zahájena 9. června v 19:45.

Samotný příběh Lidic začíná už měsíc před atentátem na Heydricha, tedy přibližně na konci dubna roku 1942.
30. dubna 1942 byl nedaleko obce Požáry smrtelně postřelen český výsadkář skupiny Zinc, Arnošt Mikš, poté, co u něj našli vysílací stanici. 4. června ochranná policie a četníci z Buštěhradu společně s gestapem Lidice prohledali, zda se tam nenachází podezřelé osoby či dokonce zbraně. Bezprostředně před vypálením vesnice byla v Horákově prázdném statku provedena prohlídka tajné policie, kterou zastupovali členové pražské tajné policie – ve statku našli staré nefunkční rádio.

Vypálení Lidic

Po desáté hodině večerní Frank, Böhme a Wiesmann rozhodli, že všichni dospělý muži budou zastřeleni, ženy předány do koncentračního tábora a děti, které budou schopny poněmčení mají být předány rodinám členů SS na převýchovu a ty, které nebudou schopny poněmčení měly být předány do jiné výchovy. Z výpovědi vojáků a policistů vyplývá, že o skutečném důvodu akce byla veliteli informována jedna, maximálně dvě skupiny. Dle Vůdcova nařízení bude obec vypálena a srovnána se zemí, protože se zde ukrývali pachatelé atentátu na Heydricha, kteří nebyli obyvateli vesnice hlášeni. Jednotky měli provést obklíčení, pročesat a vyklidit obec, shromáždit dobytek. Pokud by se někdo z obyvatel pokusil prorazit ven, měl být okamžitě zastřelen.

Muži měli být zavřeni do Horákova statku a prázdné domy měly být prohledány, zda se v nich neukrývají atentátníci. Při prohlídce jednoho z domů byl nalezen padák, takže vládla domněnka, že se zde musí ukrývat i parašutista. Mnozí lidičtí muži se jisté smrti před popravčí četou vyhnuli tak, že si sami vzali život ještě než byli sehnáni dohromady a identifikováni.

Všichni lidičtí muži byli ze svých stavení odváděni do Horákova statku, kde byli dostatečně velké sklepy a také chlév, tedy velmi vhodné prostory pro uvěznění téměř 200 mužů. Jejich popravu provádělo 30 esesmanů za stodolou Horákova statku u jejíž zdi byly postaveny slamníky a matrace aby se vypálené projektyly neodrážely od zdi. Každý z mužů měl dostat tři rány pod lopatku. Nejmladšímu popravenému bylo 14 let 8 měsíců a 25 dní, nejstaršímu 84 let 3 měsíce a 19 dní.

Ženy s dětmi byli odvedeni do prvního patra lidické školy. Později, zhruba kolem 5. hodiny ráno byly odvezeni směrem ke Kladnu. Na nákladní vozy nastoupilo nejméně 176 žen a 94 dětí, od těch nejmenších, do věku zhruba 14 let.

Po popravě lidických mužů měla být vesnice vypálena. Uprostřed místnosti měl být umístěn hořlavý materiál, jako je například nábytek, dřevo, sláma, vše polito benzínem a zapáleno. První lidické domy měly být zapáleny kolem 7. hodiny ranní. První byl zapálen domek starosty Františka Hejmy a statek Václava Rákose a pak Němci běhali od domu k domu a jeden po druhém zapalovali. Pochodeň Lidic plála několik dní než mohlo být přikročeno k vyhazování budov do povětří. Zničení Lidic nebylo zdaleka tak jednoduchou záležitostí jak si původně vedení nacistů myslelo. 10. června dorazila do Lidic jednotka pionýrů SS, která začala s rozbíjením trosek vesnice. O 5 dní později musela být akce pozastavena, protože došly zásoby trhaviny.

To, co se dělo v Lidicích se během rána a odpoledne rozkřiklo po širém okolí, což vedlo příbuzné a známé obyvatel vesnice aby pátrali po jakýchkoliv informacích co se s těmito lidmi stalo. V okolních obcích narůstalo napětí a obavy o bezpečnost obyvatel. Psychický otřes byl násoben ztrátou příbuzných z Buštěhradu, Makotřas, Unhoště a dalších okolních vesnic.

K odklízení mrtvol po lidickém masakru bylo najato židovské komando, které na místo přivezli z tábora v Terezíně. Ti pochovali všechny lidické muže do jedné jámy, která sloužila jako hromadný hrob.

V noci z 12. na 13. června odjela do Lidic 2. pracovní skupina, která měla za úkol uklidit popraviště.

„Před námi stěna stodoly, částečně vyhořelé. Snad déšť zatím zamezil jazykům plamenů dokonat dílo zkázy. Obytná budova je dosud neporušena. Za námi stojí vyhořelý dům. Zdá se, že nový, snad nebyl ještě ani obydlen. Prázdný, stěny ožehnuty ohněm a dýmem. Kolem zeleninová zahrada končící u silnice. Vlevo lány polí. Matrace, otomany, slamníky, apod. Jsou nanoseny ke zdi. Aby střely neodletěly nazpět. Celá plocha poseta nábojnicemi z vojenských pistolí. Rozkaz srovnat jámu se zemí. Chápeme se nářadí. Nařizují postup práce. Někteří rozdělávají oheň a pálí krví potřísněné matrace. Půda potřísněná krví. Esesáci odcházejí a zůstáváme s četníkem. Mám možnost opatrně prohlédnout okolí. Na straně leží trakař, jaký se používá na vození hnoje. Plný krve. Vyhřezlé mozky. Lidské roztříštěné kosti, vnitřnosti. Na dvou místech díry, známé stopy podstavce  trojhránku pro lehký kulomet. Na celém prostranství nábojnice z pušek a kulometů. Kolem dokola, kam pohlédneš, láhve po všech možných lihovinách. Rum, koňak, likéry, víno. Rozházené brýle, potravinové lístky, knoflíky, čepice. Přichází esesák Wostrel a prochází se v zahrádce mezi zeleninou. Řeháček přináší odkudsi láhve s pivem. Dostávám rozkaz vykopat malou jámu a pohřbít vše, co zbylo po mrtvých. Chápu se práce sám, chci ušetřit hochům hrůznou podívanou. Snáším všechny ostatky ubohých. Nalézá čepici s téměř uříznutým čelem. Kosti a mozek. Práce kulometu. Další rozházené mozky, další kosti, rozházené vnitřnosti, střeva. Opatrně kladu do jámy krev – krev našich českých lidí. Česká krev do české půdy. Jízdenky, knoflíky, manžety, brýle, sokolský průkaz, tužky. Moji hoši pracují mezitím se zoufalým úsilím. Jen pryč z těchto míst. Každý z nás má v srdci kletbu a pohrdání. Chápeme cenu života. Odvlečeni, odříznuti od světa stojíme několik kilometrů vzdáleni od Prahy, od naší Zlaté Prahy. Matka měst, znásilněna německými pochopy. Zoufalost, pohrdání, duševní muka, vztek. Neumím slovy vylíčit duševní náš stav nad hrobem obětí esesáckého běsnění. Nepochopitelné dílo nepřirozených bytostí. Nemohu nazvat přece ony padouchy lidmi. Četník, který má za úkol nás hlídat, stojí u zdi obytného stavení a dívá se strnulým zrakem kamsi do dálky. Sevřené rty, zaťaté pěstě, pušku opřenou o tělo. Jistě přemýšlí o svém nedobrovolném smutném výkonu služby. Ticho přeruší silná rána. Kostel a okolní domy jsou zavaleny dýmem. Věž kostela má být vyhozena do povětří. Střílejí tedy lidické holuby, kteří jako by tušili osud, poletují divoce sem a tam. Jsouce vylekáni hromovými ranami výbušných látek a zmatenou palbou. Holubice, poslové míru. Nový výbuch, prach a kouř donáší vítr až k nám. Věž však vzdoruje, i nadále stojí, i když odjíždíme. Pomalu končí práce, hrob je vyrovnán. Jen suchá hlína naznačuje místo posledního odpočinku nešťastníků. Nalézáme železný kříž, snad visel někde na stěně lidické domácnosti. Klademe jej do země zasypaného hrobu. Jak je lehké bořit něco, co patří jinému, bořit, co jiný budoval. Ne z potřeby, nýbrž ze zlovůle, z pýchy a ješitnosti. Hromadné vraždy na nevinných, bezdůvodně, bez příčiny. Pro výstrahu, pro postrach Nové Evropě, kterou chtěli Němci zbudovat na tisíciletí. Budovat znamenalo ničit a jejich lepší budoucnost byla smrtí našich lidí. Zdivo padá, střechy se bortí. Všude, kam oko lidské pohlédne, kamení, cihly, střepy. Hrnce, nářadí, zničené hospodářské stroje. Obětí plamenů stávají se vozy, zařízení, obrazy. Nepochopitelné. Se soumrakem končí naše práce. Rozkaz k odchodu. Ukládáme lopaty a rýče, přicházíme k vozu a stojíme mlčky. Čepice v rukou. I četník snímá služební čepici. Přichází šofér a esesák Wostrel. Četník jako by kapesníkem utíral zpocené čelo. Nasedáme a jedem zpět do Terezína. Je zajímavé, že nám nikdo nezakázal o věci mluvit, ani první, ani druhé pracující ve skupině. A přece se o tomto tématu v Terezíně mluvilo málo. Více se myslilo a cítilo. Vzpomínalo se hrdinů, kteří položili život na oltář milované země. Dopotáceli jsme se na ubikace, neznáme pojem času, nechápeme. Jsme skleslí, utrmácení, duševně zničení. Přejeme si státi v našem utrpení druh druhu tak po boku, jako stáli lidičtí mužové před majestátem smrti.“

Převezené ženy byli s dětmi do patnácti let shromážděny do tělocvičny kladenského gymnázia. Bylo nutno vyřešit asimilaci dětí po zavražděných či zatčených rodičích. V Čechách v roce 1942 nebyla vytvořena síť, která by zachycovala děti a mladistvé vhodné k poněmčení. Na výběru vhodných dětí k poněmčení se mimo gestapa podíleli zástupci Říšského rasového a osídlovacího úřadu. Byla zajištěna sběrná místa – vila na Vinohradech (Dykova 20), zámeček na Jenerálce, dětské oddělení v Masarykových domech v Praze-Krči a v nalezinci. Prvním místem kam byly přiváženy těhotné lidické ženy byl bývalý Domov Charlotty Masarykové, kde mohlo šest lidických žen porodit své děti bezprostředně po vyhlazení vesnice.

Z téměř 91 dětí od jednoho roku do 16 let bylo podle rasových kritérií vybráno pouze několik z nich. Tyto děti byly 12. června 1942 odvezeny do nacistického výchovného tábora. Uvnitř budovy třídily ženy od dětí esesmani a gestapo, na chodbách hlídkovali němečtí četníci a na dvoře Schutzpolizei. Nevybrané děti byli 12. června poslány přes Lovosice do polské Lodže. Jejich matky a další ženy v počtu 184 byly téhož večera převezeny do Ravensbrücku. Tři ženy a 7 děti do jednoho roku zůstalo, druhý den byly převezeny na dětskou kliniku na Karlovo náměstí. Jedenáct žen, včetně matek sedmi ročních dětí, putovaly za prvním transportem žen přes Terezín, Drážďany, Lipsko, Berlín až do Ravensbrücku. Čtyři ženy ve vysokém stupni těhotenství byly dopraveny do kladenské nemocnice a později do útulku v Dykově ulici. Přijely sem také další rodičky, které byli gestapem spojovány s atentátem na Heydricha nebo byly příbuznými po popravených. Lidickým ženám byly hned po porodu děti odebrány a ženy putovaly do Ravensbrücku. 24. června dorazil transport dětí z Ležáků, které byly 2. července dopraveny do Lodže.

Koncentrační tábor Ravensbrück se nachází asi 90 kilometrů od Berlína. Tábor byl založen v listopadu 1938 a v květnu následujícího roku přijeli první vězni. V roce 1942 zde živořilo 10 000 vězeňkyň, na konci ledna 1945 už jich zde bylo 45 000. Táborem prošlo 130 000 lidí a jen třetina z nich přežila válku. Vězenkyně byly stříleny, plynovány, ubity, umíraly na tyfus a na lékařské pokusy a byly vražděny elektrickými dráty.

„Po svém příjezdu do koncentračního tábora mohly jsme psáti domů svoji adresu. Každý měsíc směly jsme jeden dopis napsati a jeden dopis obdržeti v německém jazyce, byly to zoufalé dny beznaděje, kdy jsme dostaly od svých příbuzných dopisy, kde nebylo nic, co jsme toužily tolik zvědět. Asi po půl roce přišla nám zpráva, že naše domovy jsou zničeny. Ztráta majetku ani nebolela v prostředí koncentračního tábora, kde každý chtěl si uchovati jen svůj život. Více bolely nás vzpomínky na naše drahé. Češky, které přišly do koncentračního tábora po nás, na naše naléhavé otázky, co se stalo s našimi muži a dětmi, prozradily nám úřední zprávu německého wehrmachtu, že naši muži byli zastřeleni a děti dány do německých rodin na patřičné vychování. Tři lidické ženy zešílely. Viděly jsme jejich osud, neboť šílené ženy v Ravensbrücku byly odsouzeny zemříti hladem a žízní v tmavé komoře. Proto konejšily jsme se navzájem, více se semkly k sobě, dodávaly jsme jedna druhé sílu a naději, že to není pravda. Znaly jsme Němce, že lžou, a věřily jsme, že se shledáme, že mužové jsou snad také v koncentračním táboře a že děti nalezneme až se vrátíme. Naděje je to poslední, co v člověku umírá. U nás to byla jen naděje, která nám dala sílu vydržet. Představa setkání, kdyby naši nejdražší marně pak očima hledali nás, znovu nás povzbudila a sejmula tíhu zoufalství a nevíry. V roce 1943 v zimě byly v lágru tzv. selekce, kdy jednotlivé bloky stály seřazeny na lágrovém náměstí. Každá žena musela projíti kolem lékaře, který pohybem ruky označoval ty, které byly nemocné nebo staré. Každá kulhající, bledá nebo šedivá žena musela vyjíti z řady. S bolestí jsme poznaly, že bylo vybráno čtyřicet Češek, z toho patnáct lidických matek. Celý lágr plakal, neboť ženy všech národů byly vybrány. Cítily jsme, že se neshledáme více s těmi, které byly nakládány do aut, polonahé, za tuhé zimy, a odváženy, jak jak jsme se dozvěděly, do koncentračního tábora Osvětim v Polsku. Jejich zoufalé výkřiky slyšíme ještě dnes. ‚Pozdravujte naše drahé děti a muže kdybychom se nevrátily.‘ A většina těchto žen se nevrátila. pomrzla nebo zemřela hladem po cestě. V roce 1944 byl lágr přeplněn již ženami. Spaly jsme po dvou na jednom lůžku. Blechy a vši se množily, že nebylo možno ani přes únavu po práci spát. Vši přenášely také nemoci, a hlavně tyfus. Rozšiřovaly se nemoce, že to ohrožovalo okolí lágru a zaměstnané esesmany. Němci to rozřešili tak, že byly znovu nemocné ženy vybrány a tentokrát posílány do plynové komory. Každý den vynášeli z bloků mrtvé ženy, které pak naházeli na hromady a v nákladních autech odváželi do krematoria. Dnem i nocí svítily nám plameny krematoria před očima. Cítila jsem, že ty stíny, které chodí po lágru, nejsou více ženy. Žily jsme ze dne na den bez jakéhokoli citu, který v nás usmrtil strašný  hlad. Byly v nás jen vzpomínky, které více ubíjely svou beznadějí. Nebyly jsme ani lidé, byly  jsme stroje zvyklé na rány a práci, očekávajíce více smrt než život. Večer s hrůzou jsme se dívaly na transporty, které denně přecházely za velkého křiku esesmanů do vedlejšího lágru, odkud pak byly posílány do plynové komory. Všechny si toto uvědomovaly. Každý den jsme počítaly, kolik bude sirotků, kolik lidických žen odejde. Čekaly jsme jen, kdy na nás dojde řada, kdy i my budeme muset odejít. Proto byla veliká radost v lágru, že se bude tento evakuovat. Německá říše začala dunět pod ranami spojeneckých armád. Stále blíže a blíže jsme slyšely rány. Transporty odcházely denně. Byly v noci náhle probuzeny. Opilý esesman v noci vletěl na náš blok a shazoval nás doslovně z postelí. Nechtěly jsme nyní odejít, když jsme slyšely již v takové blízkosti rány, které pro nás znamenaly svobodu. Byly jsme z bloku a za doprovodu esesmanů a psů opustily jsme nenáviděný lágr. Musely jsme ujít za den čtyřicet kilometrů, unavené a hladové hnaly nás stále kupředu. Prožily jsme cestou nálety, procházely jsme kolem mrtvol vlastních lidí a tolik se chtělo žít, věděly jsme, že svoboda, úplná svoboda je nablízku. Po několika dnech tohoto transportu smrti, kdy esesmani bezohledně stříleli každého, kdo nemohl, staly jsme se konečně lidmi  svobodnými lidmi. V Grivicích, asi osmnáct kilometrů od Schwerinu, osvobodili nás 2. května 1945 vojáci Rudé armády. Po několika nedělích přijely pro nás autokary vypravené kladenskými horníky z Československa. Po třech letech s prořídlými řadami vracely jsme se domů. Sto čtyřicet tři žen došly jsme na hranice své milované vlasti. Puzené velkou touhou po drahé vlasti, která byla živena nadějí a krásnými představami ze shledání. Na hranicích drahé vlasti dověděly jsme se, že se vracíme samy, že na nás nikdo doma nečeká. Že naši drazí mužové, synové, otcové a bratři spí svůj věčný sen v Lidicích, kde byli 10. června 1942 zastřeleni. Že naše děti nám Němci rozkradli. Vrátily jsme se domů, byly jsme opět volnými lidmi, ale vrátily jsme se do domů, byly jsme opět volnými Lidmi, ale vrátily jsme se do Lidic na smutně mlčící pláň, nad kterou se tyčí kříž s trnovou korunou. Vrátily jsem se samy, ale celý národ nás uvítal s otevřenou náručí, celý svět nás přesvědčuje, že Lidice staly se pro něho symbolem v boji proti fašismu. Jako v lágru ve veliké bídě semkly jsme se i dnes všechny ku společné práci pro národ. Utvořily jsme si svůj Národní výbor sestávající jen z lidických žen a věříme, že Společnost pro obnovu Lidic, která je pověřena vládou k výstavbě Lidic, nám postaví Lidice nové, aby heslo anglických horníků Lidice budou žit, které našlo odezvu v Americe a v celém světě, že toto heslo se stane skutkem. Hledáme své děti, z nichž se nám ještě žádné nevrátilo. Naši mužové se k nám již více nevrátí, ale my se vrátíme tam blízko nich, my se vrátíme k nim do Lidic.“

Vedle úmorné práce a zimy byly brutální formou likvidace vězeňkyň drastické tresty – stání před bunkrem bez jídla, samovazba, kdy ženy dostávaly jídlo jednou za čtyři dny. Ženy umíraly vysílením, řada z nich zešílela nebo umírala na různá onemocnění. Nemocným ženám lékaři SS vpichovali smrtelnou dávku Evipanu. Ve dnech, kdy v Praze umíral Heydrich, byly požadovány nové tresty na vězeňkyních v Ravensbrücku. Čerstvě narozené děti neměly šanci na přežití, škrtily je, či jim byla promáčknuta fontanela. Vězeňkyním bez ohledu na národnost byly prováděny potraty. Na jaře roku 1942 byly odeslány do transportu do Osvětimi nemocné ženy a ženy nepohodlné.

Dočasným domovem lidických dětí se stala bývalá stará továrna. Velitelem tábora byl Hans Kröger, který na konci války spáchal sebevraždu, když si vstříknul smrtelnou dávku léku do žil. Děti dorazily do tábora ve velmi zuboženém stavu. Hned po příjezdu byly děti nacpány do malé místnosti o velikosti 5×8 metrů. Některé děti dostaly zápal plic, jiné úplavici. Žádné z dětí nebylo zaneseno do žádné databáze. 3. července k devadesáti českým dětem z tábora Konstantinow Lodzki přibylo dalších 81 dětí z Lidic a byly odvezeny. Tyto děti byly pravděpodobně odvezeny do vyhlazovacího tábora v Chelmu, avšak o tom neexistuje žádný přímý písemný dokument, existuje jen několik svědků, kteří si na neobvyklou skupinku dětí z Československa v červenci 1942 pamatovali. Všechny děti byly podrobeny rasovému přezkoumání a bylo vybráno devět dětí z Lidic a dvě děti z Ležáků a tyto děti byly převezeny do Chelmu a udušeny v plynovém voze nebo pohřbeny v hromadném hrobě.

16. června 1942 bylo na kobyliské střelnici popraveno 29 lidí, kteří pocházeli z Lidic. Vyvražděna byla celá rodina Horákova a Stříbrných, a také dvanáct lidických mužů, kteří byli dodatečně zadrženi na pracovišti nebo se přihlásili úřadům. Mrtvoly byly zatlučeny do beden a převezeny do Strašnického krematoria. 22. října 1942 byl sestaven transport do Mauthausenu – část osob (127 mužů a 134 žen) byla spojována s útokem na Heydricha a byla poslána na popravu. 15. ledna 1943 dorazil druhý likvidační transport, ze kterého bylo popraveno 16 mužů a 15 žen. Dohromady tak bylo v Mauthausenu zavražděno 292 osob v souvislosti s atentátem na Heydricha.

Oficiální zprávu o vypálení vesnice zaslal 10. června Horst Böhme do rukou protektorátního ministra vnitra Richarda Bienerta. Text této zprávy sloužil jako vzor pro všechna další protektorátní média. Toto strohé prohlášení nemohlo vystihnout děs, který si obyčejní lidé v Lidicích museli prožít než byli zavražděni. Zpráva o vypálení Lidic se mezi občany dostala 10. června po 20. hodině a pak znovu po 22. hodině. Tato informace hluboce zasáhla všechny občany. Největší efekt měl útok na Lidice pro české ženy, které soucítily nad osudem lidických žen a hlavně jejich dětí. Obyvatelé protektorátu zpětně hledali náznaky a kroky, které k Lidické tragédii vedly. Společenské mínění se začalo obracet proti prezidentu Benešovi, Velké Británii i kulturnímu světu. To byl jediný směr rozhořčení, který byl okupanty podporován. V průběhu 11. června a v následujících zhruba 5 dnech byly uvedeny do pohybu zvěsti, hysterie či panika, které vedly k pocitu ohrožení. Tento efekt byl z pohledu nacistů vynikající, protože zajistil dostatečné zastrašení obyvatel a zvýšil pravděpodobnost dopadení parašutistů. Nacisté udržovali náladu na hranici paniky. Vyhlazení Lidic působilo mimořádně i na oblast Sudet.

Od 11. června zhruba do 3. července byly jednotky Říšské pracovní služby pověřeny vyklízením zachovalého inventáře, zemědělských strojů, nábytku i cennějších věcí. Konalo se zde cvičení jednotek RAD, které proběhlo v troskách lidických domů. Na převoz, rozdrcení a převezení zdiva a urovnání terénu bylo potřeba 1000 Židů po dobu 200 pracovních dní. Součástí plánu na zahlazení vesnice bylo i zničení lidického hřbitova, kde bylo toho času 60 hrobek, 140 rodinných hrobů a 200 jednotlivých hrobů.

Prvního července bylo oznámeno, že vesnice Lidice byla odstřelem srovnána se zemí. Vesnice byla oplocena drátěným oplocením. Všechny stavby a stromy měly být strženy, rozbity a překryty vrstvou zeminy. Pracovní úsilí trvalo po celý rok 1943 a s konečnou platností byly Lidice považovány za zahlazené 22. září 1944. Vymazání obce z mapy znamenalo zničení dosavadních katastrálních údajů. Lidé, kteří vlastnily pozemek v obci nebo v blízkosti obce byly vyrozuměni dopisem, že tento majetek propadl státu.

Zahraniční ohlasy

Zpráva o zničení Lidic se rozšířila po Washingtonu rychlostí blesku 11. června odpoledne. Druhý den byly rozhlas a noviny plné tohoto nejnovějšího nacistického zločinu. Rozhlas, vládní informační služby a tiskové agentury žádali více informací o této události. Edvard Beneš vyjádřil názor, že viníci budou vystaveni nemilosrdné, ale spravedlivé odplatě.

„Všechno co se stalo v naší zemi a všude jinde, není jen československou otázkou, ale katastrofou pro celou Evropu ještě více, než je naše vlastní. Na druhou stranu je mnoho Němců zaslouženě ničeno každý den více než jeden a půl milionu už zemřelo v Rusku. Britské vzdušné síly budou brzy po tisících létat každý den nad všemi německými městy a budou krutě odplácet horníci z Lidic a jejich rodiny. Dříve než skončí válka miliony Němců budou zklamány; setkají se s plnou odplatou za všechny jejich Hitlery, Himmlery, Heydrichy a Daluegy v hodině jejich vlastního pádu. To vše se podaří jen za pomocného vypětí nás všech. Je pravdou, že chyby byly udělány v jistých kruzích demokratických států, ale ty zaplatily mnohem více, než zaplatil náš národ. Jsme v neutuchajícím odporu a souboji od perzekuce studentů na podzim 1939 po poslední masakr a vyhlazení nevinné české vesnice, Lidice, které se staly symbolickým mučedníkem celého národa. My tady v cizině a tisíci našich vojáků, letců a politických spolupracovníků jsme od března 1939 dělali plně a úspěšně všechny možné přípravy pro nastávající bitvu a návrat našeho státu.“

Dále se Beneš vymezil proti protektorátní vládě, která měla v čele s Háchou odstoupit po prvních výstřelech stanného práva, ale zodpovědnost podle Beneše padala hlavně na Hitlera, představiteli vlády, ale především veliteli členy SS i gestapa.

15. června reagovala také ve svém novinovém článku také žena amerického prezidenta Eleanor Rooseveltová:

„Nikdo z nás nezapomene na malou vesnici, nazvanou Lidice. Zdá se, že nacisty ani nenapadlo, že vtiskli jméno této vesnice do paměti celého světa. Jak zvláštní je mentalita Němců, že si neuvědomují, že takovým dramatický incidentem vzrušili obrazotvornost světa tak, že jsem přesvědčená, že bude brzy napsána hra o této tragické vesnici. Bude udělána nesmrtelnou v nějaké knize. Bude opěvovaná v běžných písních. Co chtěli Němci odstranit navždy, bude navždy zapamatované a povede snad k lepšímu porozumění lidí ze střední Evropy, se kterými musíme počítat po této válce.“

26. června přišla do Londýna a do USA zpráva o vyhlazení vesnice Ležáky. Všichni dospělý byli vyhnáni z domů a postříleni, děti odvlečeny neznámo kam a vesnice vypálena a srovnána se zemí.

12. července 1942 byla vesnice Stern Park Garden nedaleko Chicaga přejmenována na Lidice – žila tu početná česká a slovenská menšina a starostou byl v letech 1931-1933 A. Čermák, rodák z Kladna.

Návraty a pátrání

Návrat lidických žen do Československa se stal stejně významným symbolem nastávajícího míru jako příjezd osvobozeneckých armád. Do Lidic se vrátilo 143 žen, ale nejméně 30 z nich bylo ve špatném fyzickém i psychickém stavu. V Ravensbrücku zahynulo 22 žen, menší skupina žen byla transportována do Lublinu a dále do Osvětimi, kde jich 28 zahynulo. Dvě ženy byly nezvěstné a později prohlášeny za mrtvé. Tyto ženy se vrátily 2. června 1945, další potom 3. června, 5. června a 6. června a několik z nich přišlo přesně tři roky po zločinu, tedy 10. června 1945. Do konce roku 1946 zemřelo  nejméně dalších 23 žen. Po válce byl problém s ubytováním – lidické ženy nakonec nalezly útočiště v dělnických bytech kladenských hutí nebo v bytech po vyhnaných Němcích nebo u svých příbuzných v okolí.

Na podzim 1945 se začaly pořádat pátrací akce v Polsku a Německu, které měly za cíl vypátrat dětské oběti lidické tragédie. Československo rozhodlo o vytvoření osmi až dvanácti pátracích skupin, které byli speciálně určeny pro hledání dětí. V květnu a červnu 1945 byli opakovaně uveřejňovány výzvy k pátraní po lidických a ležáckých dětech. 30. června byly nalezeny ošetřovatelky Anna Gottwaldová a Erna Furchsová, které doprovázely děti do polské Lodže. Zásadní obrat nastal, když plukovník Anatol Pelikán odhalil, že v Lipsku žije bývalá vedoucí dětského domova v Pushkau Meta Höpfnerová, která měla informace o dětech z Lidic, které byly deportovány do německých rodin a dokonce předala snímky dětí, které byly v Puschkau ještě na začátku roku 1944. Svaz německých antifašistů rozšířil výzvu k pátrání po lidických dětech v novinách, rozhlase a před promítáním filmů v kině a současně s tím bylo oznámeno hledání rodin, kde se nacházely děti z Lidic a Ležáků.

Budovu dětského domova v Puschkau převzal po evakuaci dětí Polský červený kříž, který dokumenty, které se týkaly lidických a dalších dětí odnesl na půdu. Tento spis prokázal, že několik dětí opustilo Lodž a bylo naživu ještě v červnu 1942. V Lodži byla v kontaktu s dětmi lékařka Hana Czarneczká, která poskytla kontakt na Julii Makowskou, ošetřovatelku, která dětem tajně nosila jídlo. Dokumenty z Rasového a osídlovacího úřadu v Lodži bylo spáleno při evakuaci německých úřadů těsně před příchodem Rudé armády. Dochovaly se pouze torza materiálů ze kterých je patrné, že nejméně 4300 dětí bylo usmrceno. K 21. březnu 1947 bylo Československem stále postrádáno 694 dětí – 393 prokazatelně mrtvých, 83 dětí se z různých důvodů nemohlo vrátit do ČSR, ale zase na druhé straně se 289 dětí svého návratu do vlasti dočkalo. Těžko se z torz dokumentů sestavoval obraz zločineckého systému vyhlazování a asimilace vybraných skupin obyvatel. Až při následných norimberských procesech se podařilo pochopit vazby a návaznost úřadoven z celé Evropy.

Další svědectví o lidických dětech podal H. Krumey, šéf Přesídlenecké ústředny v Lodži, který prohlásil, že o osudu 81 dětí z Lidic nic neví a že pokud se do této doby žádné nenašlo, už asi nežijí. Polská prokuratura zapůjčila Československu originály dopisů, které si ohledně lidických a ležáckých dětí posílali nacističtí pohlaváři.

Jako první z lidických dětí se domů vrátila Emílie Frejová, kterou 2. dubna 1946 předali v Kladně tetě a zároveň adoptivní matce. Věru Vokatou nalezl pátrací tým v táboře Červeného kříže v Engerode, a která se v podvečer dne 22. září 1946 setkala se svou matkou. Důležitým posunem v pátrání po dětech bylo náhodné objevení Anny Hanfové na nádraží v Děčíně. Posledními nalezenými dětmi byli Hana Špotová v dubnu 1947 a Václav Zelenka v květnu téhož roku.

Poválečné zúčtování

Zločin v Lidicích a Ležákách byl jedním z prvních případů válečného bezpráví, která československá exilová vláda nechala zapsat u Komise pro vyšetřování válečných zločinů při OSN. Stalo se to 26. května 1944 a bylo obviněno 44 Němců – soudních radů, členů policie a Úřadu říšského protektora. Jednalo se o první ucelený právní rozbor zločinů v období prvního a druhého stanného práva i zločinů v Lidicích a Ležákách. Každý z více než čtyř desítek obviněných byla začleněna do uceleného ústrojí nacistického aparátu a nesla svůj podíl viny. Československá strana požadovala vykonat tresty smrti za vraždy, jejichž protiprávnost byla zřejmá všem účastníkům exekucí.

Už v průběhu druhé světové války začaly první procesy proti válečným zločincům – první procesy byly zahájeny už v roce 1943 v SSSR. S postupující frontou a odhalováním dosud nepoznané šíře válečných zvěrstev rostl mezinárodní zájem na stíhání zodpovědných osob. Lidický zločin měl z hlediska československého a mezinárodního práva velký dopad na definici zločinů, které civilizovaný svět přijal až v době konání Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku v letech 1945 – 1949, který definoval zločiny proti lidskosti z potřeby stíhat monstrózní rozsah zločinů spáchaných nacistickým Německem. Jednou provždy neměla projít vražda ani v hromadném násilí válečných konfliktů. V rámci Norimberských procesů byly definovány zločiny proti lidskosti, jako například vražda, vyhlazování, zotročování, deportace nebo jiné ukrutnosti spáchané proti civilistům před válkou nebo v jejím průběhu, dále pak pronásledování z rasových, náboženských či politických důvodů. A právě Lidice tyto případy spojovaly. V žebříčku nejúspěšnějších států, které stíhaly válečné zločince se ČSR zařadila na druhé místo. Zdaleka však nebyli postiženi všichni hlavní aktéři válečného bezpráví. V ČSR byli popraveni hlavní aktéři K. H. Frank (22. května 1946), Kurt Daluege (23. října 1946).

5. května 1945 zadrželi kladenští četníci členy místní tajné policie – celkem 13 osob mezi nimiž byli i ústřední postavy tajné policie, které měly hlavní podíl viny na zničení vesnice a na stupňování válečného teroru. Proces s „vrahy z Lidic“ byl v zemi vnímán jako odplata za traumatické záležitosti. V soudní síni byli přítomné i lidické ženy. 20. března 1947 stanulo před mimořádným lidovým soudem v Praze šestnáct členů kladenského gestapa. O jednom pachateli se však veřejnost nedozvěděla, byl to Paul Rieger, který velel policii v Protektorátu v letech 1941 – 1943. Přestože mu byly k tíži připočítány nejtěžší zločiny, na kterých se pořádková policie podílela, byl v ČSR vyhoštěn v lednu 1948. Nejvýraznější postavou lidického zločinu byl velitel kladenské setniny a zástupce velitele praporu Praha August Marwedel. Zemřel v roce 1975 v Berlíně. Heinrich Jöckel, který vedl výslech lidických žen a jedinců, kteří byli spojovány s atentátem na R. Heydricha byl 26. října 1946 popraven v Litoměřicích.

Nové Lidice

Vybudování nové vesnice nebylo jen vysněnou představou Čechoslováků v exilu. V roce 1945 se této myšlenky ujali sousedé zničené vesnice. Jako první vznikl v Buštěhradu „Přípravný výbor Lidice“, který se ujal příprav pietních akcí. Jeho záměry převzal Přípravný výbor Společnosti na obnovu Lidic“ a hned po návratu lidických žen vznikl „Místní národní výbor Lidice“. Československá vláda rozhodla 6. června 1945 o obnovení Lidic a o zrušení všech rozhodnutí okupačních úřadů, které obec i název Lidice vymazalo z mapy. Aby bylo možné zahájit všechny přípravy k obnovení Lidic a zachování jejich historického významu, byl zřízen ministrem vnitra Přípravný výbor Společnosti pro obnovu Lidic.

V polovině května 1945 byla pořádána pietní vzpomínka na oběti z Lidic. Onoho dne, 10. června 1945 seděli na tribuně vedle lidických žen také nejvyšší státní představitelé v čele s prezidentem E. Benešem, zástupci zahraničních výborů „Lidice Shall Live“ z Velké Británie a „Lidice Memorial Committee“ z USA i vyslanci z cizích států. Ve stejný den se stejná pietní akce konala také v amerických Lidicích, které se zúčastnili zástupci československé národní rady v Americe.

Obnovení Lidic bylo úzce spojeno s bojem demokratických principů prvorepublikového odkazu a lidově demokratických pohledů na socialistickou společnost sovětského typu. V následujících týdnech bylo nutné zabezpečit především ženy hmotně, než budou schopny si své živobytí obstarávat samy – okresní národní výbor jim začal vyplácet sociální zabezpečení, vdovské důchody a jiné formy finanční i materiální pomoci, které měly usnadnit vstup do běžného života. Obec se vzpamatovávala jen postupně a pomalu což odpovídalo poválečné rehabilitaci země. V roce 1945 získaly domovské právo ty ženy, které se vrátily z Ravensbrücku a ti i ty co do Lidic nepatřily.

S jasným záměrem zneužívali Lidice komunisté v souvislosti se stavbou nové socialistické vesnice v lidově demokratickém zařízení. Obyvatel Lidic byl také prezentován jako typ socialistického člověka. Lidické ženy hrály pro komunistickou propagandu mimořádně důležitou roli, ale zdaleka ne všechny ji akceptovaly. Některé z nich se ovšem na šíření komunistické propagandy podílely psaním článků s ideologickým zabarvením, pořádáním přednášek na téma jejich osudu, ale i nutnosti komunistického nazírání na příčiny, vývoj a výsledek 2. světové války.

Únor 1948 byl zlomem ve fungování společnosti, ale i ve vnímání Lidic československou veřejností – propaganda hojně užívala vzletných slov o míru, porozumění a přátelství. Po převratu v roce 1948 se nové poměry odrážely i v Lidicích. Budování Lidic dostalo po roce 1948 akcent socialistického závazku – Lidice jako vzorná vesnice v socialistickém  duchu a v socialistickém státu. Na přelomu 40. a 50. let se rodí dodnes udržovaná „věcná“ přátelství s obcemi stejného osudu – Tokajík, Marzabolt, Bistom nebo Oradour sur Glane, Drážďany či Hirošima. Na jaře 1950 se začala projevovat zostřující se vnitropolitická i zahraniční politika Československa. Strach a nenávist ke všemu německému byl markantní. Symbol „lidické“ ženy se postupně začal stávat povoláním, ať už z hlediska politického, či kulturně-historického. Kult lidických žen fungoval jen při politických jednáních nebo oficialitách – v každodenním životě byla jejich role jiná.

Pietní území Lidice

Lidická sbírka uměleckých děl se rozrůstala o díla z celého světa. Dnes je v depozitáři 498 výtvarných děl neskutečné finanční a kulturní hodnoty. Na utváření veřejného pietního prostoru se mohli podílet ti nejlepší čeští a slovenští umělci. Od počátku 60. let se rozrůstala o díla, která dnes zdobí bývalou vesnici a dokreslují její osud. Sochaři Marie Uchytilová a Karel Lidický a další umělci světového významu se nesmazatelně podepsali pod dnešní podobu pietního prostoru.

Památník Lidice byl vystavěn na památku vyhlazení Lidic nacisty za druhé světové války, který byl zbudován v místech bývalé obce. Vznikl u příležitosti 20. výročí této události, v roce 1962. Samotný památník má kruhový tvar, v jehož ochozech se nachází muzeum.

V těsné blízkosti památníku se nachází pomník dětským obětem druhé světové války, a to konkrétně 82 dětí umučených ve vyhlazovacím táboře Chelmno. Na místě tragédie je také možnost najít místo, kde stával kostel s farou, škola i statek, v jehož dvoře bylo brutálně popraveno 200 lidických mužů, i místo jejich posledního odpočinku, které je dodnes označeno křížem s trnovou korunou.

Autorkou pomníku dětským obětem války je Marie Uchytilová, který byl na místo osazen v roce 2000. Památník tvoří 82 soch údajných obětí nacistického zla. Níže se nachází hrob lidických mužů se zdí zahrady Horákova statku. Je zde umístěna socha truchlící ženy od sochaře Bedřicha Stefana. Naproti hrobu se nachází odhalené základy tohoto statku. Za potokem se můžeme setkat se zbytky kostela sv. Martina, který byl původně ze 14. století, ale v historii byl několikrát obnovován a restaurován. V jeho těsné blízkosti je umístěna socha ženy, která si chrání obličej před žárem, protože se nachází přímo v ohnisku požáru, od sochaře Karla Lidického. Můžeme zde vidět i zbytky školy z roku 1824 a poblíž sochu matky s dítětem z dílny Bedřicha Stefana. Úplně na konci parku se můžeme projít po původním lidickém hřbitově, kde byly aspoň částečně obnoveny obrysy původních hrobů s původními náhrobními kameny či kříži.

V horní části památníku můžeme obdivovat území růžového sadu. Jeho vznik inicioval v 50. letech minulého století britský spolek „Lidice shall live“. Sad navrhli architekti František Marek a Dr. Ing. Bohumil Kavka v roce 1955. V 50. a 60. letech zde byly vysázeny růže z celého světa. V současné době obsahuje přes 20 000 rostlin.

Lidice nám velice dobře nastiňují, čeho jsou schopní různí lidé a různé režimy napáchat na osudech lidí a dětí. Lidice se staly hlavním symbolem nacistického teroru, který několik let vládl naší zemi. Ale i přes to, že se našli lidé, nebo spíš zrůdy, kteří chtěli naše lidi a naší zemi zlomit, stále platí heslo, že „Lidice nebudou zapomenuty“. A to je pravda. Ať už je náš národ jakýkoliv, ať už i my jsme jakékoliv osobnosti, ať pocházíme z různých koutů republiky, ať jsme jakéhokoliv náboženského vyznání, či ať podporujeme názory jakékoliv politické strany, pořád jsme Češi a nikdy nesmíme dovolit to, aby se tu chtěl v naší krásné a mnohými cizinci opěvované zemi roztahovat a páchat na našich lidech to, co si na ně dovolili nacisté, tak my všichni ostatní se spojíme, aby už v žádném srdci nezůstalo prázdno po našich bližních a aby na žádné mapě nezůstalo bílé místo……..

Vítězslav Nezval – Lidice

My, my česká města, my, my české vesnice,

žalujeme, i když není soudní stolice,

i když není trestu, jež by pomstil Lidice!

Lidská odveta je málo, pomsta hvězd je větší,

Německo, ty víš, proč zajdeš v smrtonosné křeči!

Aviony vzlétají. Slyš sirénu. Už ječí!

Osmdesát milionů nechť se zodpovídá

za ten zločin Němců, v němž je všecka lidská bída, 

zločin jež se nedá smazat z dějin jako křída.

Berlín rozpadl se v trosky. Z měst jsou trosečnice. 

Německo, tvé kostely se vzňaly jako svíce. 

Je to pomsta za Lidice, pomsta za Lidice.

Hamburk lehl popelem. Sta měst se zalklo v síře. 

Vyzývané Německo, jak se ti bydlí v díře! 

Je to pomsta za Lidice, pomsta za havíře. 

Je to pomsta za Lidice, pomsta za horníky,

je to pomsta dějin za nevinné mučedníky…

Slavná Rudá armádo, měj naše věčné díky! 

 

Share

]]>
http://travelology.cz/2018/05/20/lidice-to-adolf-lidice-will-not-be-forgotten/feed/ 0
Pivovar Velké Popovice – domov Velkopopovického kozla http://travelology.cz/2018/05/05/pivovar-velke-popovice-domov-velkopopovickeho-kozla/ http://travelology.cz/2018/05/05/pivovar-velke-popovice-domov-velkopopovickeho-kozla/#respond Sat, 05 May 2018 07:00:30 +0000 http://travelology.cz/?p=1292 Velké Popovice jsou malebná vesnička nedaleko Prahy. Historie místního pivovaru se začíná psát už v roce 1874, kdy pivovar zakládá baron František Ringhoffer. Tradice vaření piva je ve Velkopopovickém pivovaru už více než 130 let. Značka Velkopopovický Kozel představuje šťastné spojení tradice s moderními podnikovými trendy.

Zrození Velkopopovického pivovaru je spojeno s osobností Františka Ringhoffera, ovšem kořeny sahají daleko hlouběji do minulosti, a to až do poloviny 18. století, kdy se narodil Franz Ringhoffer, dědeček zakladatele pivovaru. Za časů Marie Terezie se Franz vyučil ve Vídni kotlářem a na tovaryšském vandru došel až do Prahy kde v roce 1781 složil mistrovskou zkoušku. Poté si v Platnéřské ulici založil mědikoveckou dílnu, kde kromě kotlíků a nádobí vyráběl i pivovarnické pánve – jako první je zhotovil pro pivovar Strahovského kláštera v roce 1773. Tomuto řemeslu vyučil i syna Josefa, který v roce 1820 přikoupil v Kamenici u Velkých Popovic mlýn, který přestavěl na hamr a zde tavil měď a pro svou pražskou dílnu zde vyráběl polotovary. Počátkem 40. let 19. století převzal štafetu František, nejstarší syn Josefa Ringhoffera. Ten v roce 1845 v nové dílně na Mariánském náměstí vyrobil první zařízení parní vany. V roce 1848 byla výroba přenesena na Nové Město pražské. V tomtéž roce získal císařské privilegium pro výrobu všech druhů měděného zboží a strojů.

V roce 1852 zakoupil František Ringhoffer pro své strojní impérium pozemek na Smíchově. V této době zuřila v Čechách průmyslová revoluce a světem hýbaly nové technologie a parní stroje. Nejprve na zdejším pozemku nechal postavit továrnu na vagóny a kotlárnu k nimž časem připojil další provozy (slévárnu železa strojírnu, montovnu vagónů a parní válcovnu).

Založení pivovaru

V roce 1870 přikoupil František Ringhoffer další panské državy, vč. Velkých Popovic. Jeho součástí býval i panský pivovar s mlýnem, spilkou a hvozdem. Tehdy zde v pivovaru vařili pivo Hýzrtové z Chodů. Rozhodnutí vybudovat nový pivovar ve Velkých Popovicích bylo ovlivněno hlavně tím, že v okolí budoucího pivovaru byl zdroj vysoce kvalitní pramenité pitné vody. 15. prosince se zde v šedesátihektolitrovém kotli uvařila první várka piva.

Vstříc 20. století

Ringhofferovi dílny zahájili jako první výrobu dvojité parní varny o kapacitě 90 hektolitrů. V roce 1902 patřila pivovaru s výkonem přes 71 tisíc hektolitrů 22. příčka na žebříčku českých pivovarů. Již  za pět let se pivovar vyhoupl na 3. místo. Na začátku 20. století byla vybudována nová spilka a začala fungovat nová strojovna. Modernizací prošla i stáčírna lahvového a sudového piva, která byla vybavena automatizovanou linkou na mytí a požahování sudů. V roce 1905 se velkopopovické pivo chladilo v zařízení z dílny Ringhofferů.

Dalšího rozmachu se pivovar dočkal v letech 1908-1909, kdy byla do provozu uvedena druhá parní varna o kapacitě 300 hektolitrů. Téměř současně vyrostla na dvoře pivovaru nová správní budova s ředitelstvím. Zřízení stáčírny v centrále Ringhofferovy smíchovské továrny, znamenalo v r. 1909 posílení distribuční sítě, zejména v Praze. V této době vznikla v pivovaru první biochemická laboratoř, která začala sledovat mimo jiné i kvalitu vzorků vody.

S přeměnou Ringhofferova strojírenského podniku na akciovou společnost v roce 1911 se pivovar Velké Popovice stal samostatnou veřejnou obchodní společností. Jednou z posledních investic pivovaru před první světovou válkou byla přestavba sladovny v roce 1912.

Válka znamenala propad výroby – slad nahrazovala řepa, kukuřice, či cikorka. Pro nedostatek obilí nebylo ve válečném období povoleno vyrábět více než šesti stupňové pivo a pivovar měl státem určený limit výroby, což bylo cca 10 % toho, co pivovar vyráběl před válkou a počet jeho zaměstnanců klesl na polovinu. Naproti tomu v období První republiky se počet zaměstnanců zvýšil celkem pětkrát.

Po první světové válce začala pivovarům svítat naděje na lepší časy. Sortiment se rozšiřoval a vícestupňová piva a dostalo se i na nové výrobní investice. Do provozu byla uvedena nová a technicky nejvyspělejší stáčírna na lahvové pivo v Československu. V roce 1923 byla zřízena nová cejchovna sudů. V roce 1921 začal pivovar dodávat obci svůj přebytečný proud. V polovině 20. let se začalo v provozních místnostech a kancelářích topit parou ze strojírenských kotlů a pivovarem začal vyzvánět interní telefon. Zemědělský dvůr se proměnil v garáže a správkárnu prvních nákladních vozů.

Až do roku 1931 pivovarem procházela obecní silnice na které se tvořily kolony pivovarských vozů a proto bylo rozhodnuto, hlavně kvůli bezpečnosti, ke stavbě obchvatu. V roce 1928 byla zahájena stavba varny na 225 hektolitrů. Ve 30. letech se už zátkovali lahve plechovými korunkami – stříbrné na desítku, žluté na dvanáctku a černé na tmavé dvanáctky, čtrnáctky i šestnáctistupňové speciály.

Pro zaměstnance byla vytvořena nová jídelna, ošetřovna i moderní sociální zařízení. V letech 1936 – 1938 pivovar zakoupil prvních osm smaltovaných ležáckých tanků a byla postavena nová stáčírna na sudové pivo. V roce 1938 se na stáčírně lahví rozjela plně automatizovaná lepička etiket. Spolu s ní pivovar koupil manipulační válečkovou dráhu pro dřevění a první plechové přepravky na lahve. Díky tomu si Popovice ve 30. letech držely primát mezi pivovary v růstu objemu výroby. Rok 1937 přinesl i zpestření sortimentu o vlastní výrobky bublinkových sodovek a limonád s příchutí čokolády, jablek, citrónů a malin.

Po první světové válce byly karty na pivním trhu rozdány. S rozpadem monarchie se trh zúžil a pro více než 400 pivovarů začalo být na trhu těsno. Ty nejmenší a nejslabší začali v konkurenčním boji odpadat jako první. V boji o zákazníka se stále silnější zbraní stávala reklama. I pivu z Popovic bylo třeba dát jméno – Ringhoffer rozhodl vsadit na zdejší tradici vaření tmavého a silného pivo „kozla“. Toho v Čechách vařilo několik pivovarů, ovšem ten z Popovic svou kvalitou předčil ty ostatní. A tak se 1. března 1922 stal Kozel oficiální registrovanou obchodní značkou. Celostátní hospodářská krize na počátku třicátých let zamíchala osudy všech pivovarů.

Pivovar začal v roce 1928 zásobovat hostince po zkrachovalých podnicích. Jen v období mezi první a druhou světovou válkou vyhasl oheň po kotly 174 českých pivovarů, za to ti nejsilnější posilovaly své investice. Hospodářská krize ve 30. letech tlačila spotřeba piva dolů a tak většina pivovarů pracovala na polovinu svých výrobních kapacit. Slabou celostátní spotřebu vyvažoval proslulý pijan a závozník velkopopovického pivovaru pan Komárek svými 50 pivy denně.

Pivovar míval za 1. republiky ve středních, jižních a východních Čechách čtrnáct distribučních skladů. Sklady existovaly i na Slovensku a dokonce i v Drážďanech. V té době se pivovar pokusil jako jeden z mála prorazit vývozem do Vídně, Jugoslávie, Palestiny a USA.

Jak narůstaly hektolitry piva, prodlužovala se i fronta jeho zákazníků. V roce 1933 byla restaurace náležící k pivovaru zmodernizována a současně vedle ní byla postavena tržnice, kde se nabízely produkty z hospodářství Ringhofferů. Pivovar odjakživa dbal na jakost piva i kulturu jeho konzumace.

Za druhé světové války a okupace Československa zažíval pivovar těžké chvíle. V roce 1939 byla dokončena nová kotelna. Válečné hospodářství ovšem trpělo nedostatkem uhlí i základních surovin což mělo vliv na kvalitu piva. Od roku 1942 bylo povoleno vařit pouze 4,5 stupňová piva a každým rokem se tato úředně stanovená hranice snižovala. Později vstoupila v platnost vyhláška, která zakazovala prodej lahvového piva v hostincích a obsahovala výčet kam se mělo pivo přednostně dodávat. Válka znamenala konec pivovarských exkurzí a z reprezentačních místností se stala zaměstnanecká jídelna.

Dva dny před osvobozením v r. 1945 se před branami pivovaru – výstřel partyzána na projíždějící německou jednotku se stal osudným nejen střelci, ale i dalším 23 velkopopovickým občanům, kteří byli při tvrdé německé odvetě zastřeleni.

První, kdo ochutnali „svobodné“ velkopopovické pivo byli vojáci Rudé armády. Na základě Benešových dekretů z června roku 1945 byl pivovar znárodněn. Jeho šéf a jednatel Felix Ringhoffer skončil v ruském internačním táboře nad Velkými Popovicemi a to jen proto, že byl Rakušan. V roce 1946 byl odvezen do Rakouska, kdy v roce 1954 zemřel.

Po roce 1945 z pivovaru odešli všichni, kteří se nechtěli zapojit do rudého budovatelského nadšení. Řízení pivovaru se ujali tři dosazení správci. Od roku 1946 se pivovar stal závodem nově vzniklého národního podniku Pivovary, sladovny a sodovkárny Středočeského krajského národního výboru Praha. V roce 1947 skončila výroba nízkostupňových piv – bylo povoleno vařit sedmistupňové, později dokonce desetistupňové a dvanáctistupňové.

V roce 1951 si pivovar stále držel třetí místo mezi československými pivovary. Od konce války do 60. let 20. století patřilo k větším investicím jen rozšíření spilek, výměny ležáckých sudů za železné tanky a pořízení nového etiketovacího stroje. V polovině 50. let se pivovar stal sídlem ředitelství národního podniku Středočeské pivovary, který sdružoval dalších 22 pivovarů a sléváren. Od roku 1960 byl pivovar Velké Popovice přidružen k dalším závodům, například k pivovaru v Brandýse nad Labem, sladovna ve Škvorci, v Českém Brodě a v Kostelci nad Černými lesy. Sodovkárnu v Čelákovicích provozoval pivovar až do roku 1965, kdy se místo limonád začalo stáčet pivo. Další přidruženou provozovnu v Horních Počernicích zastavil pivovar v roce 1970. Nejdéle sloužícím provozem pivovaru byl Kostelec nad Černými lesy a to až do roku 1994.

V roce 1965 z pivovaru poprvé vyjely automobilové cisterny s pivem aby čerpaly první výčepní tanky v pražských pivnicích. V následujícím roce se pivovar stal čtvrtým československým pivovarem, který začal s poválečným exportem piva. Od roku 1970 směřoval export také do Maďarska a Polska. V roce 1988 byla instalována nová stáčecí linka s kapacitou 24 000 lahví za hodinu.

Po pádu totalitního režimu se i velkopopovický pivovar vydal svou cestou. Od roku 1991 se stal samostatným podnikem. V tomto období jako první v Československu rozjel výrobu nealkoholického piva. V roce 1992 se privatizoval na akciovou společnost. Kromě investic do výroby a technologií se nové vedení snažilo uplatnit také moderně pojatý marketing. V červnu 1993 poprvé do Velkých Popovic zamířily tisíce příznivců pivovaru na Den Kozla a toto setkání se stalo každoroční tradicí.

Ve 2. polovině 90. let se začaly zúročovat investice do reklamy a technologií. Po letech se značce začala vracet dřívější síla a sebevědomí srovnatelné s obdobím první republiky. V roce 1998 zahájila provoz nová kotelna, proběhla rekonstrukce úseku chlazení a přibyla nová varna. V roce 1999 dosáhl pivovar zisku 90 milionů, jeho návrat na výsluní nicméně znamenal škrty.

Od roku 1998 drží černý Kozel primát jako Tmavé pivo roku v anketě časopisu Pivní kurýr. Nové oválné logo včetně etikety bylo představeno na 9. ročníku Dne kozla v roce 2001. V letech 1998 – 2003 se prodej černého piva zdvojnásobil.

Pivovar ve Velkých Popovicích je nejrychleji se rozvíjející součástí společnosti Pražský Prazdroj. V roce 2002 poprvé překročil hranici 1 milionu hektolitrů vyrobeného piva. Výstavba cylindrok=onických tanků z roku 2004 umožňuje zvýšit kapacitu výroby až na 1,5 milionu hektolitrů. O výjimečné kvalitě piva svědčí řada úspěchů v domácích i světových degustačních soutěžích i v hlasování spotřebitelů. Kozel patří k nejúspěšnějším českým značkám ve světě, mimo jiné i díky osvědčené licenční výrobě na Slovensku a v Rusku. Popularita Kozla roste na trzích ve Skandinávii, Velké Británii, Kanadě a Řecku.

V krvi Kozla koluje to, z čeho vyrostlo Ringhofferovo impérium. Kozel se narodil pro to, aby mohl připíjet dělníkům i konstruktérům Ringhofferových závodů za jejich poctivě odvedenou práci a samozřejmě na jejich zdraví a životní radosti a také na to, aby ve všedních i svátečních dnech dali odpočinout tělu a povznesli své myšlenky. Kozel je pivo zlatých českých rukou a dodnes zůstává orosenou odměnou za odvedenou práci, pevnou vůli a odříkání. Na těchto hodnotách se ani po více než 130 letech nezměnilo a neztratily na svém významu a pivovar se k nim hlásí dodnes.

Naše exkurze v pivovaru

Pivovar je velice dobře  přístupný jak z Prahy, tak i z okolních míst. Pokud se chcete zúčastnit prohlídky v českém jazyce ve 13 a 15 hodin, ale rozhodně než vyrazíte na návštěvu, zkontrolujte si aktuální informace na oficiálních stránkách pivovaru. Naše prohlídka začínala v návštěvnickém centru, jehož součástí je i „kozlí“ obchůdek, kde si můžete koupit i různé upomínkové předměty s tématem Kozla, či si odvézt domů pivo, které přímo zde vyrábějí. Společně se vstupenkou, která dospělého přijde asi na 150 Kč jsme dostali i oranžové nálepky s nápisem „exkurze“, které je nutné mít po celou dobu prohlídky viditelně připevněné na oděvu, a to hlavně z toho důvodu, že exkurze z části prochází místy, kde se stále pracuje, tak aby nedošlo k úrazu.

Naší skupinu vedla taková příjemná mladá paní, které vděčíme za opravdu moc pěkný zážitek z této prohlídky. Součástí prohlídky je současná varna piva, kde se návštěvník může seznámit s tím, jak se pivo vaří a připravuje, a které suroviny se k tomuto procesu potřebují. V úvodní části prohlídky jsme se seznámili s příběhem rodiny Ringhofferů a jak to vlastně bylo, že dnes můžeme v obchodech najít značku „Kozel“.

Další zajímavou částí prohlídky byla historická varna z roku 1928, kde na návštěvníky čeká ochutnávka velkopopovického piva. Na výběr je světlé i tmavé pivo, které je přímo z tanku, takže má svou jedinečnou chuť. Já za sebe doporučuji světlé pivo. V další části prohlídky je možné si prohlédnout expozici historických etiket a pivních obalů či nahlédnout do stáčírny lahví, kde se stále pilně pracuje. Na závěr, což je naše nejoblíbenější část prohlídky, se mohou návštěvníci seznámit s živým maskotem této značky, kozlem Oldou, kterého znáte nejen z etiket a obalů piva, ale také z televizních reklam na tuto značku.

Návštěvu jsme zakončili v místní kozlovně, kde výborně vaří. Samozřejmě se k místním specialitám podává i místní pivo, přímo z nedalekého pivovaru.

Velké Popovice is a picturesque village near Prague. The history of the local brewery began to be written in 1874 when the brewery was founded by the baron Franz Ringhoffer. The tradition of brewing beer has been in the Velkopopovický brewery for more than 130 years. The Velkopopovický Kozel brand represents a happy combination of tradition and modern business trends.

The birth of Velkopopovický brewery is associated with the personality of Franz Ringhoffer, but the roots go deeper into the past, until the middle of the 18th century, when Franz Ringhoffer, the grandfather of the founder of the brewery, was born. During the time of Maria Theresa, Franz was trained in Vienna by a boiler and in the Tvary Vandra he traveled to Prague where he passed a master exam in 1781. Then he established a copper workshop in Platnéřská Street where, besides the pots and dishes, he produced the brewing basins – the first was made for the brewery of the Strahov Monastery in 1773. He trained this craft also in the son of Joseph, who in 1820 bought in the Kamenice near Velke Popovice mill, who rebuilt the hammer and melted copper here, and he produced semi-finished products for his Prague workshop. In the early 1940s the relay Franz Joseph, the eldest son of Josef Ringhoffer, took over. In 1845, in the new workshop at Mariánské náměstí, he produced the first steam bath equipment. In 1848 production was transferred to the New Town of Prague. In the same year he obtained the imperial privilege for the production of all kinds of copper goods and machinery.

In 1852, Franz Ringhoffer purchased a piece of land for his machine empire in Smíchov. At that time, the industrial revolution was raging in the Czech Republic, and new technologies and steam engines were stirring around the world. He first built a factory for wagons and a boiler plant on which he joined other operations in the past (iron foundry, machine shop, wagon and steam rolling mill).

Establishment of the brewery

In 1870, František Ringhoffer bought other manor possessions, incl. Great Popovic. It also included a manor brewery with a mill, spit and wood. At that time, the Hýzrtové from Chodas brewed in the brewery. The decision to build a new brewery in Velké Popovice was mainly influenced by the fact that a source of high-quality source of drinking water was around the future brewery. On 15 December, the first batch of beer was brewed in a sixty-hectolitre boiler.

In the 20th century

The Ringhoffer workshop first started the production of a double steam boiler with a capacity of 90 hectoliters. In 1902 the brewery with a capacity of more than 71 thousand hectoliters was ranked 22th in the ranking of Czech breweries. Five years later, the brewery moved to 3rd place. At the beginning of the 20th century a new plant was built and a new engine room started to work. Modernization also underwent bottling and barrel bottling, which was equipped with an automated liner for washing and charging barrels. In 1905, the Velkopopovická beer was cooled in a Ringhoffer workshop.

The next boom was in the 1908-1909 when a second steam boiler with a capacity of 300 hectoliters was put into operation. A new administrative building with the headquarters has grown almost simultaneously at the brewery yard. The establishment of a bottling plant at Ringhoffer’s Smíchov factory headquarters meant, in 1909, the strengthening of the distribution network, especially in Prague. At this time, the first biochemical laboratory was set up in the brewery, which began to monitor, among other things, the quality of water samples.

With the transformation of Ringhoffer’s engineering company into a joint-stock company in 1911, the Velké Popovice brewery became a separate public company. One of the last investments of the brewery before the First World War was the rebuilding of the malt house in 1912.

The war meant a drop in production – malt replaced beet, corn, or chicory. For the shortage of grain, no more than six-degree beer was allowed in the war period, and the brewery had a state-defined production limit of about 10% of what the brewery produced before the war and the number of its employees dropped by half. On the other hand, in the First Republic, the number of employees increased by a total of five times.

After World War I, the brewery began to look forward to better times. The assortment was expanding and the multi-stage beer and also the new production investments. The new and technically most advanced bottler bottler plant in Czechoslovakia was put into operation. In 1923, a new barrel barrel was established. In 1921, the brewery started to supply the village with its surplus stream. In the mid-1920s, steam boilers began to melt in the operating rooms and offices and the brewery began to ring an internal telephone. The agricultural court turned into a garage and a warehouse for the first freight wagons.

Until 1931 the brewery was passing through the municipal roads, which formed the columns of brewers and therefore it was decided, especially for safety, to build a bypass. In 1928, the construction of the boiler was started on 225 hectoliters. In the 1930’s, bottles of metallic crowns were plugged – silver to ten, yellow to twelve and black to dark twelve, fourteen to sixteen specials.

A new dining room, nursing home and modern sanitary facilities were created for employees. In the years 1936 – 1938 the brewery bought the first eight enamel lagers tanks and a new beer bottler was built. In 1938, a fully automated label sticker was launched at the bottling bottles. Along with it, the brewery bought a handling roller track for wood and the first tin cans on the bottles. Thanks to this, Popovice in the 1930s kept the primacy among breweries in the growth of production volume. The year 1937 also brought the assortment of its own products of bubble soda and chocolate, apple, lemon and malino flavor.

After World War I, the cards in the beer market were dealt. With the disintegration of the monarchy, the market has narrowed and more than 400 breweries have started to be tight on the market. The smallest and weakest have begun to be the first to compete. In the struggle for the customer, advertising became an increasingly powerful weapon. Even the beer from Popovic needed a name – Ringhoffer decided to bet on the local tradition of cooking dark and strong beer „Kozel“. Several breweries were brewing in Bohemia, but the one from Popovice outperformed the others. Thus, on 1 March 1922 Kozel became an official registered trademark.

The nationwide economic crisis in the early 1930s stirred the fate of all breweries. The brewery started supplying inns in 1928 after the failed enterprises. Just between the first and the second world war, 174 Czech breweries burnt fire after the boilers, for which the strongest ones strengthened their investments. The economic crisis in the 1930s pushed the consumption of beer down and so most of the breweries worked half of their production capacity. The consumption of the national consumption was balanced by the famous drinker and master of the Velkopopovický pivovar Mr. Komárek with 50 beers per day. The brewery had fourteen distribution stores for the 1st Republic in Central, Southern and Eastern Bohemia. Warehouses also existed in Slovakia and even in Dresden. At that time, the brewery tried to break through one of the few to export to Vienna, Yugoslavia, Palestine and the USA.

As the hectoliters of beer grew, the customer queue was prolonged. In 1933 the restaurant belonging to the brewery was modernized, and beside it was built a marketplace where products from the Ringhoffer farm were offered. The brewery has always insisted on the quality of beer and the culture of its consumption. During the Second World War and the occupation of Czechoslovakia, the brewery experienced difficult moments. A new boiler room was completed in 1939. However, the war economy suffered from a lack of coal and raw materials, which had an impact on the quality of beer.

Since 1942, only 4.5 grams of beer has been allowed to cook, and each year this officially set boundary has been decreasing. Later on, a decree prohibiting the sale of bottled beer in pubs came into force and included wherever beer should be favored. The war meant the end of the brewery excursions, and from the representative rooms became an employee dining room. Two days before the liberation in 1945, a gunshot shot of a passing German unit was made not only by the shooters, but also by 23 other Great Cypriot citizens who were shot dead during a tough German retaliation.

The first who tasted „free“ Velkopopovická beer were Red Army soldiers. On the basis of Beneš’s decrees of June 1945, the brewery was nationalized. His boss and executive Felix Ringhoffer finished in the Russian intern camp outside Velke Popovice, and only because he was Austrian. In 1946 he was taken to Austria, where he died in 1954.

After 1945 all those who did not want to join the red building enthusiasm left the brewery. The management of the brewery took up three assignments to the manager. Since 1946, the brewery has become the plant of the newly established national brewery, brewery and soda factory of the Central Bohemian Regional Committee of Prague. In 1947 the production of low-grade beers was finished – seven-stage, later even ten-degree and twelve-degree cooking. In 1951 the brewery still held third place among Czechoslovak breweries.

From the end of the war to the 1960s, the expansion of spaghetti, the exchange of lager barrels for iron tanks, and the acquisition of a new labeling machine were among the major investments. In the mid-50s, the brewery became the headquarters of the Central Bohemian Brewery, which brought together 22 other breweries and foundries. Since 1960 the Velké Popovice Brewery has been associated with other plants, such as the brewery in Brandýs nad Labem, the malt house in Škvorce, Český Brod and Kostelec nad Černými lesy. The sawmill in Čelákovice was run by the brewery until 1965, when beer was started instead of lemonades. Another brewery in Horní Počernice stopped the brewery in 1970. The longest serving operation of the brewery was Kostelec nad Černými lesy until 1994.

In 1965, the brewery first left the beer tankers to draw the first draft tanks in the Prague’s cellars. The following year the brewery became the fourth Czechoslovak brewery, which started with post-export beer exports. Since 1970, exports have also been made to Hungary and Poland. A new bottling line with a capacity of 24,000 bottles per hour was installed in 1988. After the fall of the totalitarian regime, the Velkopopovický pivovar you he made his way. Since 1991, it has become an independent business. During this period, the first production in Czechoslovakia started production of non-alcoholic beer.

In 1992, he was privatized into a joint stock company. In addition to investing in production and technology, new management has also sought to apply modern marketing. In June 1993, for the first time in Velké Popovice, thousands of supporters of the Kozl’s Brewery headed and this meeting has become an annual tradition. In the second half of the 1990s, investment in advertising and technology began to grow. After years, the brand began to return past power and self-confidence comparable to that of the First Republic.

In 1998, a new boiler room was opened, the cooling section was refurbished and a new boiler was added. In 1999, the brewery made a profit of 90 million, but its return to loudness meant cuts. Since 1998, Black Kozel has been a primate as the Dark Beer of the Year in the Beer Courier magazine poll. The new oval logo, including the label, was introduced at the 9th year of the Kozel Day in 2001. Between 1998 and 2003, black beer sales doubled. Brewery in Velké Popovice is the fastest growing part of Pražský Prazdroj. In 2002, for the first time, it exceeded 1 million hectoliters of beer produced. The construction of cylindrical tanks in 2004 allows the production capacity to increase to 1.5 million hectoliters. Exceptional quality of beer is evidenced by a number of successes in domestic and world tasting competitions as well as consumer votes. Kozel is one of the most successful Czech brands in the world, thanks to the proven licensed production in Slovakia and Russia. Kozla’s popularity is growing in markets in Scandinavia, Great Britain, Canada and Greece.

The blood of Kozl goes about what Ringhoffer’s empire has grown. Kozel was born to allow workers and designers of the Ringhoffer races to do their honest work and, of course, to their health and well-being, and to allow their body to relax and raise their thoughts on weekdays and festive days. Kozel is a beer of golden Czech hands and still remains a whimsical reward for work done, firm will and renunciation. These values ​​have not changed after more than 130 years and have not lost their significance and the brewery is still reporting to them.

 

Share

]]>
http://travelology.cz/2018/05/05/pivovar-velke-popovice-domov-velkopopovickeho-kozla/feed/ 0