Signal festival 2019

V letošním roce se již po sedmé konal v ulicích Prahy Signal festival. A my samozřejmě nemohli chybět. Již druhým rokem jsme směli využít i speciální kartičku pro „press“ a „foto“ za což pořadatelům srdečně děkujeme.

Ale teď již k samotnému festivalu. Festival se letos konal od čtvrtka do neděle, ve dnech 10. – 13. října 2019 a nabídl mnoho neotřelých a krásných instalací, nových tras i nově osvětlených budov a nabídl tak svým návštěvníkům ještě krásnější zážitek než v minulých letech.

Letošním tématem festivalu byla revoluce, revize minulosti. Letos si připomínáme 30 let od sametové revoluce, třicet let nabité svobody a proto je čas bilancovat, vzpomínat a hodnotit, pohlížet vpřed. Na to samé reaguje i festival, který mapuje jak minulost, tak stejně tak nahlíží i nedočkavě do budoucnosti. Hledá odpověď na otázky, zda jsme vůbec na nějakou další revoluci připraveni, ať už na naší osobní, či technickou. V současné době stojíme na prahu další průmyslové revoluce. Umělá inteligence a nanotechnologie pomalu ale jistě ovládají náš každodenní svět a my si musíme klást otázku, zda je to tak správné, či zda to tak má být. Zda nás nakonec umělá inteligence nahradí na nižších pracovních pozicích a my tím přijdeme nejen o práci, ale i o pocit nadřazenosti a nepřemožitelnosti vlastní rasy. V těsném závěsu stojí raketový technický pokrok, 3D tisk, biotechnologie, autonomní automobily, chytré telefony a další výdobytky moderní doby. A každý z nás se v tomto světě, který je uspěchaný, hektický, anonymní, náročný, ptá, zda je možná i osobní revoluce. Ruku v ruce s tím jde i proměna umění i společnosti, podle našeho názoru spíše k horšímu než k lepšímu, ale teď není vhodná chvíle toto soudit. I Signal festival prošel od svého počátku, od vůbec úplně prvního ročníku, svou proměnou a svým způsobem také revolucí. A rozhodně se mu podařilo na sobě udělat velký kus práce a změnit se k lepšímu a také k celorepublikově, možná i celosvětově, uznávanému kulturnímu počinu. Signal festival tedy osvětlil nové budovy, navázal nové spolupráce s novými umělci a vyzkoušel zatím ještě neotřelé postupy. A výsledek? Výsledek jsme mohli vidět v těchto dnech v ulicích Prahy, kdy naprosto nezajímavé budovy, okolo kterých chodíme každý den do práce, školy, na schůzku s přáteli, ožili krásnými barvami a neobvyklými videomapingy. Pojďme se tedy společně podívat, jak se letos Signal festival povedl.

Letos Signal festival rozsvítil budovy na Malé Straně, ve Starém Městě a v Karlíně. Malá Strana nabídla 7 zastavení, Staré město se mohlo pochlubit 5 zastaveními a v Karlíně bylo osvětleno 6 míst.

Jako první jsme se vydali do Karlína. Úplně první zastávkou pro naší letošní světelnou výpravu byla zastávka č. 18, která se nacházela v budově Invalidovny. Tento barokní komplex, který nechal v roce 1737 postavit K. I. Dientzenhofer, je dnes připraven k rozsáhlé rekonstrukci. Instalace představuje roboty „archeology“, kteří odkrývají nalezené objekty.

Druhou zastávkou v karlínské trase je instalace „Jacobs wall“, která je umístěna v Kainzových sadech. Autorem je umělec jménem Parker Heyl, který pochází ze Spojených států. V současné době učí na jedné z nejprestižnějších architektonických škol v Londýně, v The Barlett. Jeho hlavní tvorba se zaměřuje na kinetickou plastiku, interaktivní design, vizuální umění, hudbu a robotiku. Dílo tohoto umělce by mělo vyjadřovat touhu překonat závislost a bezmeznou víru v nehmotný digitální svět, v němž je fyzická práce zcela bezvýznamná. V současné době si bez klávesnice, myši, počítačové obrazovky, či chytrých telefonů, hodinek, a dalších zařízení neumíme představit svůj den, natož i svou kariéru. Ruční práce a manuální výroba jsou zatraceny a obyvatelé moderních měst, městeček a i vesnic, tak přišli o dovednosti a schopnosti, které byli dříve zcela běžné. Díky těmto technologiím se k budoucnosti přibližujeme stále rychlejším tempem a také stále častěji odsunujeme skutečné předměty ve prospěch těch virtuálních. Tato instalace je zobrazením této tenoučké hranice mezi skutečným a digitálním světem, mezi tím hmotným a nehmotným.

Dále nás čeká zastavení na Lyčkově náměstí, kde se usídlila instalace s názvem Ottantanove od italského studia Illo. Toto studio se zaměřuje na motion design, ilustraci, scénografii a vizualizaci dat. Tento dvanáctičlenný tým spolupracoval s takovými velikány jako je CNN, Airbnb či Snapchat. V jejich instalaci můžeme vidět sdělení, že se v současné době společnost formuluje a mění a vytváří se tak nové a daleko lepší podmínky pro všechny národy. A právě z tohoto názoru vychází některé základní tvary této instalace. Ottantanove lze do češtiny přeložit jako 89. Tato instalace vede diváky několika různými a přelomovými obdobími české historie, které jsou emočně i jinak spojené se sametovou revolucí. Videomaping pokrývá čtyři zásadní dějinné etapy – diktátorský režim, kterému je nutné se za všech okolností postavit, revoluci, za kterou lze poděkovat lidem, evoluci, která slibuje lepší život a nakonec budoucnost, která je optimistická a tvořená veselými barvami. Instalace má divákovi říct, že budoucnost je barevná. Je nutné nezapomínat na minulost a poučit se z ní a díky tomu porozumět tomu, co se děje tady a teď. Což je nakonec to nejlepší k budování lepší budoucnosti.

Čtvrtá instalace nesla název Boží mlýny a nacházela se na komínech, které byli ukryté uprostřed kancelářských budov. Autorem této instalace je český sochař a vizuální umělec Pavel Korbička. Tento pán působí na jedné z kateder univerzity VUT v Brně. Tato instalace tvoří trojúhelník, jehož kraje jsou vymezeny karlínskými továrními komíny. Ramena jsou otáčivá, vyvedena v národních barvách (červená, bílá a modrá) a každý se točí jiným směrem. Každý z nich má symbolizovat jednu ručičku v hodinách – hodinovou, minutovou a vteřinovou.

Předposlední a asi i nejvíce zajímavou atrakcí této trasy byla projekce na kostel sv. Cyrila a Metoděje s názvem Space and Possibilities (Prostor a možnosti) od studia Nohlab. Před samotnou projekcí jste si mohli přes odkaz, který byl k dispozici na webových stránkách festivalu ovládat svoje autíčko. Hlavním partnerem této instalace byl totiž Mercedes Benz. Autorem této instalace je studio Nohlab, které se hlavně zaměřuje na interdisciplinární projekty v oblasti designu a nových technologií, hlavně propojuje digitální a fyzickou realitu. V průběhu této projekce jsme si mohli ověřit tvrzení, že světlo a zvuk mohou daný prostor zcela změnit, proměnit, či vytvořit iluzi zcela nového prostoru. Tento prostor se stále rozlévá do nezřetelné a zcela beztvaré podoby, do futuristické identity, pozbývá tak viditelné kontury, hrany, začátek, i svůj konec. Je jen na nás a na způsobu našeho vědomí a mimosmyslového vnímání kam až dokážeme dohlédnout.

Poslední instalací na této trase je instalace s názvem a. r. r. c. v karlínské budově pojišťovny Kooperativa. Autorem tohoto uměleckého počinu je Dreamlaser. Jak už jméno tohoto umělce napovídá, jedná se o projekci utvořenou ze samých laserů. Tento umělec je z Jižného Novgorodu a na svém kontě má už několik audiovizuálních instalací, multimediálních show a uměleckých projektů napříč celým světem. Název této instalace bychom mohli chápat jako a – cíl (aim), r – reakce (reaction), r – odrazit (reflection) a c – chaos. To jsou čtyři fáze revoluce, která se odehrává uvnitř každého jedince. Lasery uprostřed chodby jedince zcela pohltí. Dostat se do pocitu harmonie návštěvníkovi pomáhá hudba v rytmu tlukotu vlastního srdce. V druhé zóně má návštěvník objevit své emoce. Laserové paprsky se odráží od zrcadel a vytváří tak dokonalou iluzi prostoru. Nakonec zbyde jen chaos, který nabádá k pochopení.

Tady naše karlínská trasa končí a volně přechází do trasy, která vede napříč uličkami Starého města. Tuto trasu začínáme v parku Lannova. Tato instalace dostala název The Wall a je od autora, který si nechá říkat Oficina a patří mezi české průkopníky českého motion designu. Tato instalace pracuje s tématem, že každá zeď, či plocha, se může stát uměleckým plátnem, jako třeba slavná pražská Lenonova zeď. Aspoň tedy v době útlaku či revolucí. Zdi jsou prvním místem, kde se vyjadřují první známky vzdoru proti režimu či sebevyjádření. Naše zeď v parku je velká 9×4 metrů a návštěvníci zde pomocí speciálních světelných loučí mohou vyjádřit svého kreativního ducha. Každý se tak může na chvíli stát umělcem, či rebelem proti nastavenému režimu či pravidlům.

Další zastávkou je budova Ministerstva dopravy a instalace Ghost in the Machine od české autorky Kláry Horáčkové, která je umělkyní a designérkou a také absolventkou pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Autorka navrhla kinetickou instalaci, která se skládá z mnoha fasetových válců, které jsou pokryté odrazovými zrcadlovými plochami. Válce se otáčí v naprogramované choreografii a v divákovi vytváří pocit, jako by se na něj valil obrovský stroj. Mají evokovat soukolí, či útroby stroje, která si žije svým vlastním životem. Tato instalace má za úkol vyvolat v divákovi dojem, že je součástí situace, jež ho přesahuje, fascinuje a vzrušuje a na druhou stranu v něm vzbuzuje pocit nejistoty a obav kam ho nakonec zavede.

Trasa dále pokračuje do zahrad kláštera sv. Anežky České. Autorem instalace s názvem Reflexe je mladé duo architektů Adam Cigler a Petr Vacek, jejichž instalace zvítězila v rámci tzv. otevřené výzvy Signal Calling. Tento objekt se skládá z pohyblivých zrcadel, která odrážejí a zároveň i proměňují okolní svět. Svět, jenž se v zrcadlech odráží je reflektován a přeměňován. Vzniká tak umělecké dílo, ale také prostor pro zamyšlení se nad světem, minulostí i svou budoucností. Vyzývá k úvahám, zda jsme jen fragmentem společnosti, který nikam nezapadá, nebo jsme součástí nějakého většího celku.

Čtvrtou zastávkou na této trase je projekce s názvem Multiverze .pan, která si našla své místo v Zrcadlové kapli Klementina. Autorem je italské studio fuse*. Během lidského bytí bylo formulováno hned několik teorií o povaze našeho vesmíru. Některé teorie pracují s myšlenkou tzv. multivesmíru, což je systém složený z nekonečného počtu vesmírů, které existují vedle sebe a zcela mimo nás a prostor. Umělci si tuto myšlenku půjčili od amerického teoretika fyziky Smolina a zobrazuje tak koloběh nekonečného zániku a vzniku paralelních vesmírů. Instalace je tvořena dvěma vertikálními zrcadlovými povrchy, jež vytváří nekonečný odraz. Tím vzníká dojem, že za zdmi skutečně vzniká další nekonečný prostor bez hranic. Na jedné straně „nicotný“ člověk, na straně druhé obrovský a nekonečný vesmír.

Druhý den, jsme se vrátili abychom naše „světelné“ putování zakončili poslední trasou, která vedla uličkami Malé Strany. Jako první se nám podařilo se prodrat skrz davy k instalaci na Smetanově nábřeží s názvem Intensive reflection on modernity, od českého autora Jakuba Peška, který se dlouhodobě věnuje práci se světlem v prostoru. Můžeme říci, že tato instalace je architektonickou expanzí audiovizuálního díla do veřejného prostoru. Autor rozšiřuje grafické vzory pomocí volumetrického světla laseru do 3D. Využívá pohyb, objem a rytmus. Lasery vytváří světelnou show několik metrů nad hladinou Vltavy. Celý systém pracuje se základními geometrickými prvky jako bod, úsečka a kružnice. Podstatou celé instalace je prostá synchronizace pohybu laserů a zvukového doprovodu.

Odtud se přes davy proplétáme k další instalaci. Kroky nás dovedou k Tyršovu domu, kde se už několikátým rokem promítá 3D projekce, která je naší nejoblíbenější. Tuto projekci dostalo na starosti studio SKILZ z Ukrajiny. Toto studio vytvořilo opravdu krásnou 3D projekci na principu toho, že každá společnost se vyvíjí. A pokud už se společnost nikam dál vyvíjet nemůže, přichází čas na revoluci. Tento videomaping vypráví o touze o lepší budoucnosti. Člověk se od pradávna snaží změnit svět k obrazu svému, udělat jej lepším, změnit jej, zachránit jej. Po revoluci nastává fáze klidu a vzájemného porozumění. To však trvá jen do chvíle, kdy se objeví kontrolní mechanismy, které zasahují do přirozeného pokroku. Toto studio připravilo projekci na téma cesty od revoluce k další revoluci a nakonec k evoluci společnosti a lidské rasy.

Dále máme na programu České muzeum hudby a instalaci s názvem Simple Harmonic Motion for Lights od studia Memo Akten z tureckého Istanbulu. Tato instalace je ódou na pořádek a naprostý chaos. Střetává se zde věda, kultura, technika, etika, tradice či dokonce náboženství. Autor našel inspiraci v přírodních či matematických jevech, stejně jako zakladatel hudebního minimalismu Steve Reich. Tato instalace volá po hodnotové revoluci a usmíření vědy a duchovna. Světlo je ve vzájemné harmonii s hudbou.

Další zastávkou je Nosticova zahrada a její instalace s názvem 10^100. Název ukrývá dvě významná výročí,a to deset let od vzniku německého kolektivu Giegling a a sto let od vzniku nejslavnější umělecké školy moderní doby, Bauhaus, která ve své době započala unikátní revoluci v uměleckém vzdělávání a dokázala proměnit tvář architektury, designu a umění.Nosticova zahrada se tak promění v experimentální hřiště a sculpture park. Giegling těží ze svých bohatých zkušeností s živým uměním, stage designem, ale i sociologickou reflexí. Bauhaus je v jejich pojetí aktuální, nadčasový a pochopitelně okázale transdisciplinární.

Předposlední zastávkou letošního Signalu je instalace s názvem Simbio, od slovenského autora Andreje Boleslavskýho. Simbio neboli symbióza, simulace, biologie či interakce. Boleslavského velkoformátové multiprojekce často odkazují k dynamickému vztahu člověka a přírody, nebo lépe řečeno způsobu, jakým moderní technologie, jež používáme, přírodu ovlivňují.Dokážeme vůbec někdy vytvořit technologii, která snad bude chytřejší, schopnější, důmyslnější či efektivnější, než jsou organismy vytvořené samotnou evolucí?Umělec se totiž nechal ovlivnit známými rostlinnými zátišími italského manýristického portrétisty Giuseppe Arcimbolda.

Poslední zastávkou je asi nejfotogeničtější projekce z celého projektu. Jedná se o instalaci s názvem A co kdyby to byla pravda od umělkyně Evy Jiřičné, která je světově nejuznávanější architektkou českého původu. Typická je pro ni architektonická všestrannost, soulad mezi formou a funkcí, ale i důraz na uplatnění skla a kovu v odvážných konstrukcích, díky nimž se do nitra staveb dostává přirozené světlo. Vojanovy sady zasáhl meteorit. Nikdo netuší, kde se vzal a proč. Vesmírné těleso však dosahuje neobyčejně krásného tvaru se zvláštním atmosférickým světlem. Objevují se zde dohady, že meteorit nedopadnul náhodou, ale byl směřován na jasně určené místo, a to pomocí neobvyklé telepatické komunikace. Účel jeho přítomnosti zní zdánlivě jednoduše: nastolit pořádek, který je již nějakou dobu tolik potřeba. Nevhodné chování a činy je totiž nutné ihned napravit či změnit. Tajemný meteorit disponuje mnoha vlastnostmi, jež jsou na naší planetě neobvyklé, či řekněme nezvyklé. Jednou z nich je neviditelnost. Chce-li totiž návštěvník meteorit spatřit, musí se napřed zjevit sám sobě v instalovaném zrcadle a zpytovat svědomí. Je-li nevinen a očištěn od veškeré nepravdy či nepoctivosti, meteorit je mu odhalen v celé své kráse a vesmírné působivosti.

Tím naše „signální“ putování končí. S letošním festivalem jsme byli daleko spokojenější než s tím loňským. Nabídl mnoho krásných instalací, které proměnili obyčejná místa v neobyčejná a daly jim zcela nový rozměr. Děkujeme za nádherný zážitek a už teď se těšíme co si pro nás přichystáte příští rok!

 

Share

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Content is protected !!