Týden v kraji vína a slunce

Vybrat místo vaší příští dovolené je vždycky oříšek. My se letos rozhodli zůstat v naší krásné zemičce a vyrazili jsme objevovat krásy Jižní Moravy, která je často přezdívána kraj vína a slunce. A my jsme zjistili proč. Naše přípravy samozřejmě začali už dlouho dopředu, kdy jsme sháněli ubytování a plánovali, co že teda vlastně chceme vidět a hledali nejvýhodnější nabídky. Tyhle činnosti mě osobně baví více, než samotná dovolená.

Den první – Mohyla míru a zámek Slavkov

Konečně tedy nastal den odjezdu. Ještě jsme naposledy zkontrolovali obsah svých zavazadel a nasedli jsme do auta vstříc novým dobrodružstvím. Nicméně už na cestě, u Velkých Popovic, nás potkali první komplikace – zácpa. Co taky čekat od dálnice D1, kde jsou dopravní komplikace nejrůznějšího druhu skoro na denním pořádku. Tato zácpa nás zdržela asi tak na hodinu. A přitom to nebyla žádná velká srážka. Jen tři auta a pár odřených plechů. Nicméně první překážka je překonána a my zdatně pokračujeme dál. Po cestě jsme naštvali pár lidí, jejichž ego neuneslo, že jsme měli lepší a hlavně rychlejší auto než oni.

Konečně jsme dorazili do cíle dnešního dne, kterým se stal kouzelný maličký penzionek Vila Sole v srdci města Bučovice. Vybrali jsme si toto malé městečko i tento malý penzionek schválně, a to hlavně z toho důvodu, že se stal díky své strategické poloze takzvaně „uprostřed“ všech našich dovolenkových plánů tak, abychom to měli všude tak říkajíc stejně daleko. S pobytem jsme byli nadmíru spokojeni, a to hlavně díky mladé paní majitelce, která k nám byla velice laskavá a snažila se nám náš pobyt co nejvíce zpříjemnit. Pokud byste se chtěli ubytovat, rozhodně se koukněte sem.

A proto, že den byl ještě mladý a my se nemohli dočkat až začneme poznávat krásy místní krajiny, už odpoledne jsme se vydali na průzkum Slavkova u Brna s jeho slavnou Mohylou míru a překrásným zámečkem. K Mohyle míru se pohodlně dostanete autem a zaparkujete několik metrů od ní, za velice přijatelnou cenu – asi 50 Kč. U Mohyly se nachází restaurace i informační centrum.

Památník Mohyla míru byl postaven na počest obětí, kteří padli v roce 1805 v Napoleonově vítězné bitvě právě u Slavkova. Je zařazen mezi kulturní památky České republiky. Tato mohyla vznikla mezi lety 1910 – 1912. Hlavním iniciátorem stavby byl kněz a pedagog Alois Slovák. Hlavní zásluhu na stavbě tohoto díla má slavný český architekt Josef Fanta. Otevření památníku a vysvěcení kaple, které bylo původně plánováno na rok 1914 se kvůli první světové válce muselo odložit až na rok 1923. Budova byla postavena v secesním stylu a je vybudována z lomového kamene. Uvnitř památníku se nachází kaple s oltářem z mramoru. Pod její podlahou je umístěna kostnice, v níž jsou uloženy ostatky, které byli nalezeny na bojišti. Její zaklenutí vytváří zajímavou akustiku – pokud si stoupnete do protilehlého rohu čelem ke stěně a něco zašeptáte, váš protějšek v druhém rohu vás uslyší, jako byste stáli vedle sebe. Pro více informací navštivte oficiální stránky.

Rozhodně doporučujeme se jít podívat dovnitř kapličky a tuto anomálii si vyzkoušet. Když jsme se tak procházeli kolem památníku, otevřel se nám zcela dechberoucí výhled na okolní krajinu – pole, louky, lesy – nejkouzelnější věc na celém dnešním dni.

Co dále stojí ve městě za návštěvu je rozhodně místní zámeček, který prý při svém pobytu ve Slavkově navštívil sám Napoleon Bonaparte.

Slavkov patří k nejmohutnějším barokním zámkům na Moravě a je i zároveň dominantou města. Počátky této stavby se datují až do 13. století. Koncem 16. století zde byl vybudován renesanční zámek čtyřkřídlého půdorysu s arkádami a hranolovou věží. Podmět k barokní přestavbě zámku dal v 17. století Dominik Ondřej Kounic. Zakázku dostal italský architekt Martinelli, který do svého projektu zahrnul kromě zámku i přestavbu města včetně barokního kostela. Zásluhy na dokončení celého zámku má až vnuk Dominika Ondřeje Kounice, Václav Antonín, kníže Kounic a Rietbergu, který se stal říšským knížetem, státním ministrem a kancléřem Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. a Františka II. Po smrti posledního mužského potomka z rodu Kouniců, hraběte Eugena, roku 1919 přechází veškerý majetek do vlastnictví rodu Pállfyů. Po druhé světové válce se stal zámek majetkem československého státu. Dnes je vlastníkem město Slavkov. Zámek byl roku 2008 vyhlášen národní kulturní památkou.

Po prohlídce zámku jsme samozřejmě museli navštívit místní infocentrum, kde jsme si posbírali spoustu informačních letáčků a dali si asi tak milion razítek do deníčků (ano, máme jich víc).

Když jsme se dostatečně na vše vynadívali a pořídili pár fotek jako důkaz, že jsme zde skutečně byli, tak jsme se vrátili na naší základnu do Bučovic. A protože jsme toho ještě neměli dost, šli jsme se podívat k místnímu zámku, který teda nebyl vůbec reprezentativní – byl celý ošuntělý a oprýskaný a vůbec, ale opravdu vůbec se nám nelíbil. Tak jsme si radši dali výbornou pizzu a hamburger v restauraci na náměstí a později se příjemně unavení uchýlili do našeho hotýlku.

Den druhý – Zámek Lednice

Dnes jsme se probudili do krásného slunečného rána. Teda ne, že by posledních pár dní bylo jiné počasí. Dali jsme si výbornou snídani v penzionku a poté se vydali vstříc novému dobrodružství. Dnešní den jsme měli v plánu strávit prohlídkou Lednického areálu. Po cestě z Bučovic jsme se obdivovali kráse místní krajiny a hlavně rozlehlým vinicím, kterých je v kraji nepočítaně. Proto se tomuto kraji říká kraj vína a slunce a my už jsme zjistili proč.

Státní zámek Lednice je od roku 1945 ve správě českého státu, potažmo Národního památkového ústavu. Právem patří mezi nejnavštěvovanější kulturní památky na našem území. Novogotická přestavba, která proběhla v 19. století z něj vytvořila romantické sídlo, které je obklopené jedním z největších zámeckých parků v Evropě. Návštěvníci v něm najdou palmový skleník, benátskou kašnu, římský akvadukt, čínský pavilon, minaret a umělou zříceninu Janův hrad. V roce 1966 byl celý areál včetně parku zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.

První historická zmínka pochází z roku 1222. Již tehdy zde pravděpodobně stála gotická čtvrť s dvorcem, kterou roku 1249 český král Václav I. propůjčil rakouskému šlechtici Sigfriedu Sirotkovi. Koncem 13. století se majiteli celého panství stal rod Lichtenštejnů. Po porážce stavovského povstání se Lichtenštejnové stávají nejbohatším rodem na Moravě a jejich obrovský půdní fond jim přinášel velké zisky a umožnil jim velkolepé stavební podnikání hlavně v Lednici.

V 16. století byla původní vodní tvrz nahrazena renesančním zámkem. Na sklonku 17. století zde bylo vybudováno barokní sídlo s rozlehlou zahradou a monumentální jízdárnou. V polovině 18. století byl zámek opět stavebně upraven. Dnešní podoba zámku pochází z let 1846 – 1858 kdy kníže Alois II. z Lichtenštejna usoudil, že rodinné sídlo ve Vídni je k pořádání letních slavností nevhodná a tak nechal Lednici přebudovat na reprezentativní letní sídlo v duchu anglické gotiky. K pořádání okázalých slavností sloužili reprezentační sály v přízemí, kam se dnes mohou návštěvníci podívat v rámci I. prohlídkového okruhu, soukromé pokoje Lichtenštejnů, pokoje dětí a jejich guvernantek a muzeum loutek Milana Knižáka lze navštívit v rámci některého z dalších prohlídkových okruhů.

V Lednici jsme si chtěli půjčit kola abychom si v klidu objeli park, ale v celém areálu je zákaz pohybu lidí na kole, tak jsme ho zase rychle šli vrátit. Možná by bylo fajn, kdyby tato informace byla uvedena aspoň na webových stránkách, aby se lidé pak nedivili.

V 1 hodinu odpoledne jsme měli zarezervovanou prohlídku na první prohlídkový okruh do reprezentačních prostor, které se nacházejí v přízemí zámku. Pokud ale čekáte, že si zde odpočinete od zahraničních turistů, tak s tim ani trošku nepočítejte. Součástí naší české prohlídky byla i skupina obyvatel Asie a jeden Ind. Provázela nás taková sympatická paní průvodkyně, která moc hezky vyprávěla. Tyto sály byly plné krásného nábytku a na stěnách byli moc  krásné tapety. Nejvíce se mi ale líbilo vyřezávané dřevěné schodiště a dřevěné vyřezávané stropy. Honzík byl nadšený ze samičky orla východního, kterého měli „krotitelé“ u zámku na ukázku.

Po prohlídce zámku jsme se vydali na procházku anglickým zámeckým parkem až k minaretu, který byl od zámku vzdálen asi půl hodiny chůze. Lichtenštejnové zde museli založit opravdu obrovský rybník, který prostě musíte obejít celý pokud se chcete k minaretu dostat. Cestou jsme potkali například i zbytky viaduktu. U minaretu jsme si dali v místním občerstvení výbornou hroznovou limonádu. Na cestu zpátky jsme si najmuli koňský povoz, který nás dovezl zpátky k zámku. Cesta to nebyla nijak pohodlná. Kočár rachotil a nadskakoval po panelové cestě, takže jsem byla upřímně ráda, když nás celý rozklepaný vysadili na konečné.

Posledním naším dnešním úkolem bylo koupit si domu jako suvenýr nějaké šampaňské a také víno. Co bychom to byli za turisty, kdyby jsme se vypravili do kraje vína a žádné si nepřivezli, že? Ale musím uznat, že to jihomoravské mám po tom francouzském úplně nejraději. Nakoupili jsme ho v maličké vinotéce na náměstí. Zde měli opravdu neskutečný výběr a obsluhovali nás tam dvě milé slečny. Celkově jsem měla pocit, že lidé v tomto kraji jsou úplně nehorázně milí, vstřícní a ochotní, což dělá z tohoto regionu můj naprosto nejoblíbenější.

Den třetí – Propast Macocha a Moravský kras

Třetí den bývá nejkritičtější a proto jsme zcela stylově vyrazili riskovat své životy do Moravského krasu, kde jsme měli rezervované lístky na prohlídku Punkevních jeskyní s jejich dominantou propastí Macocha. Tento objekt je velice žádaný a proto je dobré si udělat na určitý čas i den rezervaci, pokud chcete mít jistotu, že se skutečně na prohlídku dostanete, protože počet návštěvníků, kteří mohou navštívit tyto jeskyně je kvůli zachování klimatu omezen.

Punkevní jeskyně se nachází v severní části chráněné oblasti Moravský kras. Objevitelem těchto jeskyní se stal Karel Absolon, který jeskyně postupně objevoval mezi lety 1909 – 1933. Jeskyní protéká řeka Punkva. Na systém jeskyní se volně napojuje propast Macocha. Tyto jeskyně ročně navštíví téměř 200 000 turistů a to jim zaručuje titul nejnavštěvovanější jeskyně v České republice.

Když jsme zaparkovali naše milované autíčko na parkovišti jeskyní, tak asi za dvě další minuty jsme byli v místním infocentru, které slouží i jako (nebo spíš hlavně jako) prodejna lístků právě na prohlídku Punkevních jeskyní. K samotným jeskyním vede cesta, která je dlouhá asi dva kilometry.

Tato cesta nabízí i několik výhledů na propast Macocha z výšky. My jsme si jí museli prohlídnout jak z Horního, tak i z Dolního můstku. Můžu vám říct, že to byla ale příšerná výška. Když jsme se dostatečně vynadívali tak jsme pokračovali dál. Cesta nás vedla lesem, cestou plnou obrovských kamenů obrostlých mechem a spadaného listí, které tam leželo nejspíš ještě od loňska. Už brzy jsme stanuli před hlavním vchodem do jeskyní. Samozřejmě s námi ve skupině  byla spousta lidí, kteří i přesto, že si nekoupili povolení fotit, tak i přesto fotili na své nadupané smartphony i s bleskem, což se samozřejmě nesmí. Nicméně jsme si jimi nenechali prohlídku zkazit a nadšeně jsme obdivovali různé krápníky – stalagmity, stalagnáty a stalaktiti. Nikdo se mě ale prosím vás neptejte, který roste odkud. Mohli jsme vidět krásné a obrovské krápníky ve tvaru anděla, sovy, turka, králíka, varhan, a tak dále. V některých případech byla nutná opravdu velká dávka fantazie, aby člověk daný tvar rozeznal. V rámci prohlídky jsme sestoupili až na samé dno propasti Macocha. Tato propast dostala své jméno po maceše (v místním nářečí macocha), kterou dřevorubci shodili do této propasti poté, co se tam pokusila svrhnout svého nevlastního syna.

Poslední částí prohlídky byla projížďka na lodičkách po řece. Slečny průvodkyně, které nás měli na starosti v jeskyni nás předali do rukou vtipným lodivodům, kteří nám odvyprávěli zbytek prohlídky. Voda byla místy hluboká i 40 metrů a byla docela studená. Projížděli jsme mnoha nebezpečnými místy, kdy jsme si málem přivodili minimálně úraz hlavy. Nakonec jsme se všichni dostali v pořádku zpátky k hlavnímu vchodu, kde naše prohlídka začala. Zpátky k hornímu parkovišti jsme se svezli lanovkou, která má jen dvě kabinky – jedna jela vždy nahoru, a druhá dolu.

Po zbytek dne jsme si naplánovali další  program – objeli jsme všechny ostatní zpřístupněné jeskyně – Balcarka, Sloupsko-šošůvské a Výpůstek, kde jsme si v místních infocentrech a pokladnách obstarali razítka.

Naší poslední zastávkou byl nádherný barokní kostel ve Křtinách. Kostel Jména Panny Marie je poutní kostel, který byl vybudovaný v první polovině 18. století podle návrhu Jana Blažeje Santini-Aichela. Kostel je spolu s přilehlou kaplí svaté Annya bývalým probošstvím dominantou obce. Tento kostel byl v roce 2008 vyhlášen národní kulturní památkou ČR.

Tento kostel je především známý svými mariánskými poutěmi, které se konají ke kamenné skulptuře madony, která je zde od roku 1340. Nicméně hromadné poutě do Křtin jsou doloženy až v průběhu 17. století.

První zmínka o kostelu pochází z roku 1237 a již na konci 13. století zde stával kostel. Výstavba podle Santiniho projektu započala v roce 1718, kdy se začala budovat kaple sv. Anny. Stavba probíhala pod taktovkou architekta Františka Benedikta Klíčníka. Dokončena a vyzdobena byla roku 1733  kdy jsem taktéž byla přenesena socha Panny Marie z poutního kostela.

Dominantou areálu je bezesporu kostel Jména Panny Marie na půdorysu řeckého kříže na nějž navazuje ambitové nádvoří s věžovou kaplí sv. Anny. V gotické stavbě se nachází také některé prvky z gotiky, a to především o hustě skládané lineární profily říms, trojlisté záklenky oken a vnitřní ochozy chrámu .

Dominantou poutního areálu je bezesporu kostel Jména Panny Marie, který byl vystaven na půdorysu řeckého kříže. Na východní straně na něj navazuje kaple sv. Anny. V symbolice kostela hrají důležitou roli pentagramy, které odkazují k pěti ranám Kristovým stejně jako k symbolu univerzality.

Den čtvrtý – Zoo Zlín a fenomén Baťa

Hlavním cílem dnešního dne byla zlínská zoo a muzeum Baťi ve Zlíně. Zlínská zoo patří k nejnavštěvovanějším zoologickým zahradám na jižní Moravě. A rozhodně se není čemu divit. Pouze ve zdejší zoo, která je jediná v republice i v celé Evropě, si totiž můžete pohladit a nakrmit rejnoky. I my jsme  si museli nějakého toho rejnoka nakrmit. Teda já ne, já ryby a podobnou havěť opravdu ráda nemám, ale byli kouzelný, to se zase musí nechat. Potravu je nutné jim dát do vody, aby si jí vysáli, což znělo trošku jako starý vysavač. Potom už jsme se šli podívat i na ostatní zvířátka, aby jim to nebylo líto. Zlínská zoo je super v tom, že všude jsou ukazatele na směr prohlídky. Viděli jsme hyeny, slony, vydry, papoušky, malé opičky, lenochody, a spoustu dalších zvířátek. Čas v zoo jsme si opravdu užili a to i přesto, že tam bylo spousta lidí. Ale jedno bych tedy ráda zoologické vytkla – mají tam agresivní vosy tak, že ještě pár dní jsem tam měla rudý flek, který za žádnou cenu nechtěl zmizet a zcela eliminovat se mi ho povedlo až po pár týdnech.

První zoo zde založil Tomáš Baťa  v roce 1930. V současné době je provozována jako příspěvková organizace Zoo a zámek Zlín – Lešná. Zoo chová přes 200 druhů zvířat. Zvláštností zoo je také přímý přístup pro návštěvníky do expozice pštrosů, emu a klokanů. Součástí areálu je také botanická zahrada, jejíž nejnovější expozicí je tropický pavilon Yucatán. Zoo je unikátně rozdělena podle jednotlivých světadílů.

V areálu zoologické zahrady se nachází zámek Lešná, který zde byl vybudovaný v letech 1887 – 1894 podle návrhů architektů Johanna Micka a Viktora Siedka. Jde o zámek, který byl postavený v historizujícím stylu. Uvnitř můžeme najít sbírky porcelánu, obrazů a trofejí a dokumentuje tak život na šlechtickém sídle koncem 19. století.

Další užitečné info se můžete dočíst na jejich oficiálních webových stránkách.

Po návštěvě zoo jsme se přesunuli do města. Od rodičů jsme dostali tip na bezvadnou pizzerii „Umbrella“. Zde jsme si objednali pizzu Hawai a flank steak s pepřovou omáčkou a hranolkami. Přinesli obrovskou (ale opravdu obrovskou) pizzu. Měla průměr 38 cm, ale byla velká jak kolo od vozu. Odtud, posilněni na další dobrodružství, jsme pokračovali do Baťova institutu, kde jsme navštívili výstavu „Baťův princip“.

Na výstavě byli vystaveny všemožné i nemožné boty ze všech koutů světa i ty, které produkoval sám Baťa. Dozvěděli jsme se spoustu informací o Baťovi, jeho závodech, obchodech, podnikatelské strategii i to co vše dělal pro své zaměstnance, což bylo na tu dobu velice revoluční.

Tato expozice je svým rozsahem i propracovaností ojedinělou nejen v Česku, ale i v celé Evropě.

Nejvýznamnější část dějin města je spjata právě s osobností Tomáše Baťi a s rozmachem jeho závodů. Největšího rozmachu dosáhla firma ve 20. a 30. letech kdy její rozvoj přetrhla nejprve světová krize, poté válečný konflikt a nakonec znárodněním závodů v roce 1945. Ve třetím podlaží bývalé tovární budovy 14 tak vznikl soubor stálých expozic pod jednotným názvem „Princpip Baťa: Dnes fantazie, zítra skutečnost“.

Také jsme si prohlédli Radnici, Zámek, Baťovu vilu, jeho domky, které postavil pro své zaměstnance a areál závodů, kde dnes sídlí univerzita a vydali jsme se na zpáteční cestu do hotelu.

Den pátý – město Brno a vila Tugendhat

Dnes jsme hodlali poctít svou přítomností druhé největší město v ČR – Brno. Zaparkovali jsme v obchodní galerii Vaňkovka, kde parkování vycházelo nejlépe a vypravili jsme se do města. Cestou jsme to vzali kolem lékárny, kde mi Honzík sehnal něco proti tomu vosímu štípnutí, které do rána samozřejmě nateklo a bolelo.

Rozhodli jsme se si projít jen to nejužší staré město, protože jsme v 15 hodin měli rezervovanou prohlídku ve vile Tugendhat. Jako první jsme si prohlédli katedrálu sv. Petra a Pavla ve které jsme měli štěstí, protože za chvíli nás paní vyprovodila ven, protože se zde chystalo nějaké natáčení. Odtud jsme různými uličkami pokračovali ke staré radnici, kde jsme samozřejmě nezapomněli navštívit místní infocentrum. Odtud jsme pokračovali na náměstí, kde mají ten slavný „orloj“. No orloj…ono to spíše vypadá jako opravdu obrovské černé pánské přirození. K ničemu to moc není, jen to město hyzdí.

Pomalu byl už čas vypravit se na cestu k vile. Šli jsme pěšky protože jsme nechtěli k pohybu po městě využívat místní „šaliny“ a shánět „šalin karta“.

K vile jsme se dostavili asi tak v půl 3, takže jsme měli dostatek času na to, abychom si dostatečně prohlédli zahradu a exteriéry vily. Nejdříve jsme museli zazvonit na slečnu na pokladně abychom se vůbec dovnitř dostali. Když už jsme byli uvnitř, rovnou jsme si zařídili i vstupenky. V zahradě jsme si pořídili několik fotek a selfie, které měli sloužit jako důkaz, že jsme tu skutečně byli. Vzrostlé stromy, které na zahradě rostli poskytovali vítaný stín, kterého jsme rádi využili, když jsme se posadili do trávy – asi přímo do mraveniště – klasika.

Vila Tugendhat se majestátně tyčí nad Brněnskou vilovou čtvrtí, ale i přesto zůstává nepozornému kolemjdoucímu skryta za větvemi stromů, či kamennou hradbou. Málokdo ale ví, že ve svém nitru ukrývá architektonický klenot, který se podařilo zachránit i přes pohnutý osud této budovy.

Tato funkcionalistická stavba (vznikala v letech 1929 – 1930) , která byla pro svou jedinečnost zapsaná na prestižní Seznam světového dědictví UNESCO, a to v roce 2001. Stavbu dostal na starosti architekt Ludwig Mies van der Rohe, což byl německý architekt, který trvale žil v USA. Ludwig Mies si
tento projekt vybral hned z několika důvodů – tím nejzásadnějším byl ovšem dech beroucí výhled na město, a hlavně na hrad Špilberk, který je nejlépe vidět z Gretiny ložnice. Druhým, a neméně důležitým důvodem, proč se Ludwig Mies rozhodl vilu postavit bylo to, že Brno bylo rodným městem významného Miesova současníka Adolfa Loose, ve kterém Mies viděl svůj velký vzor a jehož stylu se snažil přiblížit.

Ludwig Mies měl pro stavbu domu ideální podmínky. Gretin otec, Judas Löw Beer, který si nechal postavit Vilu Löw-Beer, daroval své dceři horní část pozemku, na kterém tato vila stála a také krytý bianco šek, který měl pokrýt veškeré náklady na stavbu. Mies tak nemusel být ničím vázán. Mies
postavil velice jedinečnou stavbu, která nemá ve světě obdoby. Snažil se minimalizovat nosné příčky a používal na tu dobu neobvyklé materiály, jako je například italský travertin. Budovu obklopuje zahrada, která není ani francouzskou zahradou, ani anglickým parkem.

Vila se nachází v pásu vil, v ulici Černopolní. Architekt zde chytře využil svažitého terénu, do kterého vilu zasadil. Uvnitř vily Mies chytře využíval kombinaci různých materiálů, jako je například kombinace již zmíněného travertinu a dřeva, které dodávají vile na jedinečnosti a jednoduchosti, na
rozdíl od secesních vil, které v této době také hojně vznikaly.

Nábytek navrhl Ludwig Mies společně se svými spolupracovníky Lily Reichovou a Sergiem Ruegebergem. Nábytek byl vyroben převážně z trubkové a páskové oceli a z ušlechtilého dřeva, jako byl například palisandr nebo makassarský eben.

Naše prohlídka začíná na terase vily, kde se nám otevírá pohled na město i na zahradu pod vilou. Ze vstupní haly domu se vchází přímo do ložnice majitelů – tedy Grety a Fritze Tugendhatových. S ložnicemi sousedí koupelna rodičů, která má prvky ze 30. let. Většina prostor vily byla
rekonstruována, například v letech 1980 – 1985 nebo v letech 2005 – 2012. Sice byla zrestaurována do podoby v jaké ji postavil Mies, ale do dnešních dob se dochovalo jen velmi málo zcela původních prvků.

Naproti ložnici Grety se nachází Fritzův pokoj. V tomto pokoji se nachází zcela původní vestavěná skříň. Ostatní vybavení tohoto pokoje, jako křesla i postel, jsou pouhou replikou, neboť sovětští vojáci vše ostatní spálili. V místnosti se také nacházejí jedinečná křesla typu Stutgard, které navrhoval sám architekt. Do Gretina pokoje naopak umístil křesla typu Barcelona.

Dále vcházíme do chlapeckého pokoje. Tento pokoj obývali dva synové – Herbert a Ernst. Herbert se narodil v roce 1931, Ernst dva roky poté, v roce 1933. Jelikož byla rodina židovského původu, musela po vpádu nacistických vojsk do Česka zemi opustit a zanechat zde téměř celý svůj majetek.
V roce 1938 odjela paní Greta s dětmi do Švýcarska, do městečka Sankt Gallen. Ve vile zůstal pouze Fritz s jejich guvernantkou s jejíž pomocí připravoval k transportu osobní věci a některé kusy nábytku. Počátkem října 1939 byl dům Gestapem zkonfiskován a od roku 1942 byl majetkem Německé říše.

K radikálním stavebním změnám došlo ve čtyřicátých letech kdy zde měl svou kancelář a byt Walter Messerschmidt, který byl ředitelem Klöcknerwerke v Brně. Ten dal zazdít mléčnou prosklenou stěnu
v uličním průčelí a průchod na terasu, zvýšit komín a vestavět další příčky v interiéru.

Při osvobozování Brna sovětskou armádou v roce 1945 se na devastaci domu nejvíc podílel maršála Malinovského. Z hlavní obytné místnosti si udělali stáj pro koně a zbytek nábytku spálili. Od roku 1945 do roku 1950 ve vile působila soukromá taneční škola, kterou si zde založila učitelka z brněnské konzervatoře Karly Hladké. V říjnu roku 1950 byla vila převedena do vlastnictví Československa. Bylo zde zřízeno rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře, které zde působilo jako oddělení dětské nemocnice až do sedmdesátých let.

Nakonec se rodina usadila ve venezuelském městě Caracas. Z původních obyvatel přežil do dnešních dnů pouze Ernst, kterého tento traumatický zážitek, který prožil jako malý chlapec tak tragicky poznamenal, že už nechce s vilou mít nic společného. O dědictví rodiny se stará nejmladší ze pěti sourozenců Tugendhatových, Daniela. Ona a její starší sestra se již narodily v emigraci.

Dále se přesouváme do pokoje Hany. Hana je nejstarší potomek, dcera Grety z prvního manželství. Co návštěvníka na první pohled zaujme je to, že v pokoji jsou dvě postele, i když zde bydlela pouze jedna
dívka. Je to z toho důvodu, že Hančin pokoj sousedil s pokojem pečovatelky, kterou si Tugendhatovi najali k dětem, a která spávala v Hančině pokoji, pokud ve vile přespávali hosté. Spekuluje se také o tom, že
postel v Hančině pokoji byla pro dítě, které manželé ještě plánovali.

Suterén má rozlohu 237 metrů 2 , celý dům má rozlohu 950 m 2 . Jeho pořizovací cena byla tehdy něco kolem 5 milionů Československých Korun. Do tohoto prostoru se vešlo celkem 12 lidí.
Součástí prohlídky byl i technický suterén. Největší a nejzásadnější součástí tohoto prostoru byla přípravna jídel, která zaměstnávala tři kuchařky. Tento prostor je replikou původního prostoru. Výtah, který zde návštěvník uvidí vede do vstupní haly, odkud se pak jídlo přenášelo do jídelny, či
kamkoliv jinam v domě. Dále si zde návštěvník může prohlédnout prádelnu se sušárnou. K vidění je také důmyslný mechanismus pro ovládání vzduchotechniky a pohon oken a také samozřejmě kotelna.

Pokud budete mít zájem vilu navštívit, je nutné se předem registrovat prostřednictvím oficiálních
stránek vily. Ale pozor, kapacita je omezena, takže termíny bývají dost často plné. Další informace a rezervaci vstupenek můžete najít zde.

Ač funkcionalismus nesnáším, tahle vila mě uchvátila. Svou jednoduchostí, čistými liniemi, účelností a hlavně tím, kolik do jejích místností proudilo velkými okny světla. Úplně jsem paní Gretě Tugendhatové záviděla její krásný výhled na hrad Špilberk, Fritzovi jeho obrovskou knihovnu a všem stahovací okna až k zemi, přesně ta, která vedla na terasu. Zamilovala jsem si i obrovskou stěnu z jednoho kusu kamene, u které si zaboha nemůžu vzpomenout jak se ten materiál jmenoval. Také mě fascinovalo propojení skla, kamene a dřeva, které bylo na svou dobu skutečně revoluční.

Náš pan průvodce byl velice dobře informovaný a moc hezky to vyprávěl a věděl o vile více než bylo v rámci jeho kompetence. Měli jsme zakoupený rozšířený okruh a tak jsme se dostali i do technického zázemí vily – do kuchyně, prádelny, sušárny a kotelny. Tím jsme si udělali kompletní obrázek o vile.

Po prohlídce jsme se začali poohlížet po něčem k snědku, protože nám dost vyhládlo. Nakonec jsme si vybrali restauraci „Výtopna“, kde nám pití vozili roztomilé malé mašinky. Jen je škoda, že tato restaurace už svůj provoz skončila. Najedení a příjemně unavený jsme se vydali na zpáteční cestu do našeho penzionu.

Den šestý – odpočinkový den v Aquaparku

Dnes je čtvrtek, takže se naše dovolená přehoupla do své druhé poloviny. A protože se teploty celý týden pohybovali kolem tropických 30 – 35 stupňů a my už jsme toho vedra začínali mít mírně řečeno plné zuby, rozhodli jsme se strávit alespoň půl dne v aquaparku a tu druhou věnovat tomu, abychom doplnili svou zásobu turistických vizitek a také razítek.

Vyrazili jsme do aquaparku v Brně – Kohoutovicích, který jsme považovali za ideální jak vybavením, tak i cenově. V aquaparku byl velký plavecký bazén, relax bazén, dětské brouzdaliště, tobogán, vířivka a střešní bazén. My jsme strávili spoustu času ve vířivce, protože se nám zdála nejlepší. Navíc voda v ní byla teplá a krásně bublinkovala.

Po aquaparku jsme se vydali do centra abychom si prošli infocentra. Tady jsme nasbírali spoustu letáčků, vizitek a razítek a dokonce jsem zjistila, že spoustu letáčků mají jako v Praze – například ty o víně, kávě, či pivu. Což mě samozřejmě naštvalo, že Brňáci se po nás takhle opičí.

Poslední zastávkou na které jsem prostě trvala byl hrad, či pevnost Špilberk. Hrad se nacházel na kopci a Honzovi nebylo opravdu vůbec dobře a tak jsme se pod kopec, na kterém si to hrad trůnil svezli autem (nakonec se z toho vyklubala opravdu vážná nemoc, která si vyžádala půlroční léčbu a pobyt na nemocenské). Jediné z čeho jsem byla na tomto místě nadšená, byl opravdu krásný výhled na město.

Den sedmý – město a zámek Kroměříž

Dnes nebyl na programu žádný výlet, ale pouze opětovná návštěva doktorů v nemocnici, ale protože pro nás bohužel neměli žádné dobré zprávy, tak jsme si nějaký ten výlet udělat museli abychom se rozveselili.

A tak padla volba na Kroměříž, na kterou původně v rámci našeho objevování krás jižní Moravy vůbec dojít nemělo. Kroměříž je malé historické město s arcibiskupským zámkem, Květnou zahradou a historickým centrem nedaleko Zlína.

Když jsme zaparkovali na náměstí vydali jsme se do místního zámku. Zde jsme se posadili na lavičku, protože nám náš psychický stav nedovoloval si užívat místní krásy. Nicméně Honzík byl na mě hodný a to až moc, protože jediný kdo potřeboval utěšovat byl on, a koupil mi něco k pití a pastelky z čokolády.

A tak jsme se vydali na věž místního zámku. Hranolová věž zámku je rozhodně jeho dominantou a představuje nejvýznamnější pozůstatek biskupského hradu. Třípatrová věž je vysoká 34 metrů a byla postavena kolem roku 1500. Z věže byl krásný výhled na město i přilehlé okolí. Na věž jsme se museli vyšplhat po 206 schodech. Ale ten výhled stál za to!

Poté  jsme se prošli po městě, dali jsme si zmrzlinu, oběd a později jsme se vydali domů, abychom zde strávili poslední noc na Moravě.

Den osmý – Science centrum Vida a návrat domů

Dnešní den měl jediný cíl – dostat se zpátky domů. I přesto jsme se ale rozhodli užít si poslední den a užít si ještě trošku srandy na Výstavě od Alfonse Muchy a také ve Vida! Science centru. Výstava o Muchovi se konala na brněnském výstavišti. Návštěvníci si zde mohli prohlídnout asi 10 pláten z Muchova cyklu Slovanská epopej a také spoustu plakátů a reklam na šampaňské, čokoládu, či na různé světové výstavy. Proti náštěvě Vida! Science centra jsem tedy ostře protestovala, ale ten šťastný výraz v Honzových očích mi za to stál. Vida! je vlastně takový zábavný vědecký park s interaktivní expozicí. Najdeme zde 4 základní oblasti – planeta, civilizace, člověk a mikrosvět. Na ploše kolem 500 metrů čtverečních se nachází kolem 170 interaktivních exponátů. Já tyhle aktivity moc ráda nemám, ale pro něj bych udělala cokoliv.

Pak už nás čekala jen dlouhá cesta domů, ale to nic nebylo v porovnání s tím jaká cesta nás  ještě čekala……

Share

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Content is protected !!