Drážďany – Setkání s krásou

Drážďany jsou nezřídka přezdívány jako Florencie na Labi a to především díky nádherným barokním stavbám, jaké nemají v Německu obdoby. Většina města včetně historického jádra byla při ničivém bombardování spojeneckým letectvem v roce 1945 zničena, drážďanským patriotům se však povedlo nemožné a dnes se lze opět kochat opravenými majestátními paláci a kostely nebo z dálky vychutnávat charakteristické panorama tohoto čtvrtého nejnavštěvovanějšího města našich západních sousedů.

Drážďany jsou Čechám a hlavně Čechům poměrně blízko a to nejen geograficky. Dodnes se sem pořádají bláznivé nákupní zájezdy. I když bývalý obchodní dům Centrum na Pražské ulici nahradila moderní galerie s obchodem Primark v čele, v očích Čechů jsou Drážďany hlavně obchodním rájem, který až příliš odvádí pozornost od dalších podob města, které jsou na rozdíl od té zaměnitelné obchodní tváře ve světovém měřítku jedinečné a nenapodobitelné. Opravdu se vyplatí vydat se z Pražské ulice dále do centra.

A proto, že se tato Saská metropole nachází jen asi necelé dvě hodiny jízdy autem z Prahy, vypravili jsme se tam jednoho chladnějšího podzimního dne také my.

Po velice poklidné cestě, která nás částečně vedla po březích řeky Labe, jsme dorazili k jednomu z prvních cílů naší cesty, k drážďanské zoologické zahradě. Drážďanská zoo chová na ploše kolem 13 hektarů více jak 300 druhů zvířat. Jejich rozmanitost je vyhlášená napříč všemi kontinenty. Nás nejvíce zaujaly koaly (který bychom asi ani nenašli, neboť se toho času schovávali za nějakým keřem), sněžní gepardi, sovice sněžné a samozřejmě zcela volně se pohybující lenochod v jednom z pavilonů. Většina pavilonů a výběhů byla nedávno zcela zrekonstruována, aby se tak co nejvíce přiblížili k přirozenému prostředí, ve kterém zvířata žijí ve volné přírodě. Zoologická zahrada je otevřena mimo sezónu od 8:30 do 17:30, v létě od 8:30 do 18:30. Vstupné stojí 12 euro za dospělého a 8 euro pro děti/studenty.

Po návštěvě zoo jsme zase nasedli do auta a rozjeli se směrem k penzionu, který se měl aspoň na jednu noc stát naším domovem. Vybrali jsme si penzionek „Haus Weinberg“, který se nacházel v klidné rezidenční čtvrti. Když jsme zazvonili na zvonek, přišla nám otevřít taková hrozně milá a usměvavá starší paní. Hned nás vítala ve svém penzionku a jala se nám všechno ukazovat kde co najdeme. Později se k ní připojil i pán, který byl ještě milejší a ochotně nám odpovídal na naše otázky co se týče toho jak se dostaneme na nejbližší zastávku tramvaje a na které zastávce máme vystoupit pokud se chceme dostat do centra. Za mě osobně můžu říct, že jsem si ten penzionek okamžitě zamilovala. Když jsme si uložili svá skromná zavazadla do pokoje, zase jsme si vzali pár věcí a vyrazili jsme do víru velkoměsta.

Podle pokynů jsme dorazili na tramvajovou zastávku, a i když jsme chvíli hledali kde koupit něco jako jízdenky, tak i přesto jsme nakonec nastoupili a nechali se unášet do centra města. Vystoupili jsme na zastávce u Hlavního nádraží, které jsme si také samozřejmě museli prohlédnout a zkontrolovat, které zajímavé stroje to tam vlastně jezdí. Když jsme se dostatečně vynadívali na mašinky, mohli jsme pokračovat dál.

Dalším cílem byla „Pražská“ ulice, kde se nachází obchodní centrum, ve které se nachází všemi opěvovaný a velebený obchod Primark. Těšila jsem se, že třeba objevím něco, co je úplně úžasný a skvělý a budu moct nadšeně dovézt papírové hnědé tašky s modrým nápisem Primark. O to větší bylo zklamání. V obchodě se nenacházelo nic tak zvláštního, prostě mikiny, trička, kabáty, svetry, boty úplně stejné jako v kterémkoliv jiném obchodě v Praze či kdekoliv jinde. I s cenami to nebylo o mnoho lepší. A to jste ještě neviděli kolik tam bylo lidí! Hlavně těch česky a slovensky mluvících. Po chvíli jsme už byli venku a jenom o tom, co jsme viděli jsme znechuceně diskutovali a radši pokračovali po „Pražské“ ulici dál s nadějí, že nás čeká něco, co je o poznání zajímavější. A naštěstí čekalo…

Po pár minutách chůze jsme došli na náměstí Neumarkt. No, konečně něco zajímavého. Na náměstí se nachází Kostel Panny Marie, nebo také Frauenkirche a je tak jeho nepřehlédnutelnou dominantou. Tento kostel patří pod evangelicko-luteránskou církev. Jedná se o nejvýznamější barokní stavbu Německa. Kostel byl postaven v letech 1726 – 1743 podle plánů George Bähra a náležel k nejvýznamnějším stavbám severně od Alp. Vnitřní kopule je vysoká 24 metrů a pokrývají jí malby čtyř evangelistů a čtyř alegorií. Osmimetrový kříž na kupoli vytvořil britský umělecký kovář Alan Smith jehož otec se účastnil bombardování Drážďan v roce 1945. Byl vyroben jako symbol smíření mezi válčícími mocnostmi. Bohatě zdobený oltář byl převážně postaven z dochovaných částí originálu.

Dva nálety anglických a amerických letadel v noci ze 13. na 14. února roku 1945 při nichž bylo svrženo centrum Drážďan přinesli jen zkázu a zmar. Těžce poškozena byla více než polovina města a jeho historické jádro bylo zničeno téměř úplně.

Po válce bylo různým tempem vše obnoveno, případně nově postaveno v původní podobě. Centrum bylo v 50. – 70. letech postaveno prakticky znovu převážně ve stylu socialistického realismu a ztratilo tak svůj původní charakter. Osud kostela Frauenkirche byl jiný. Původně se uvažovalo o obnově kostela, v roce 1947 začala inventarizace sutin. Později byl materiál použit na zpevnění labských břehů. Počátkem 60. let se rozhodlo, že rumiště v centru zůstane zachováno jako válečný památník. Na své místo před kostelem se vrátil pomník Martina Luthera Kinga. Od roku 1989 se ozývaly hlasy volající po obnově kostela, a teprve v roce 1993 byli tyto hlasy vyslyšeny. Původní kameny tvoří více než 40 % zdiva. Původní kameny jsou oproti těm novým tmavé.

A jelikož se už stmívalo, a na focení a procházky po městě bylo už docela pozdě, rozhodli jsme se navštívit místní muzeum dopravy. Dopravní muzeum se nachází v nejstarších výstavních prostorách v Drážďanech – v Johanneu ne Neumarktu. Budova nabízí 500 metrů čtverečních výstavní plochy. Muzeum se věnuje mnoha tématům mobilního světa a pod jeho střechou sjednocuje všechny 4 odvětví dopravy – koleje, silnice, voda, vzduch. Bylo založeno roku 1952 a vychází ze sbírek královského saského muzea železnic, které bylo založeno v roce 1877. Muzeum stojí na místě bývalých kurfiřtských stájí.

V expozici o silniční dopravě se návštěvníci mohou seznámit s historií, současností i budoucností individuální mobility. V tomto oddělení na návštěvníky čeká průřez vším, co se kdy dostalo na silnice – kočáry, kola, motorky, historické i současné automobily.

Milovníci železnice si zde mohou prohlédnout železniční vozy a techniku do roku 1993. Mezi významné exponáty patří nejstarší kompletně dochovaná německá parní lokomotiva „Muldenthal“ z roku 1861, salónní vůz saského dvora z roku 1885 a svého času nejvýkonnější parní motor světa z roku 1924.

Expozice letectví provede návštěvníky dvěma staletími letectví – od prvních letů balonem v 18. století přes dobu obřích vzducholodí až k dnešním moderním letadlům. Důraz je kladen na letecký průmysl v NDR: v letech 1951-65 se v Drážďanech stavěla letadla, především stroje „Baade 152“, což byl první německý proudový dopravní letoun. Pozornost přitahují také průkopníci letectví jako například Graf von Zeppelin.

V oddělení vodní dopravy se dozvíme něco o více než tisícileté historii plavby po Labi a jejím zvláštnostem, jako jsou například vlečné řetězové plavbě a také paroplavbě, jež vzešla roku 1837 z malého parníku „Königin Maria“. Dále se dozvídáme něco o rozkvětu transatlantické dopravy, záchranných lodí a německé mořeplavby v letech 1945 – 2007.

Otevřeno mají úterý-neděle 10-18 hodin.

Po takto vyčerpávajícím dni jsme se vypravili zpátky do našeho okouzlujícího penzionku, abychom se připravili na další den…..

Druhý den hned ráno nás čekala výborná snídaně v penzionku. Po snídani jsme naložili naší skromnou cestovní výbavu do auta a odjeli jsme do centra města hledat místo k zaparkování. Nakonec jsme našli místo nedaleko centra města. Prošli jsme pouze kouzelným parčíkem, kde bylo jezírko s fontánou a podzim obarvil listí stromů všemi barvami a už jsme byli na hlavním náměstí – Theaterplatz.

V okolí tohoto náměstí se nachází „to nej“ z Drážďan – Semperoper, Zwinger, Residenzschloss, Hofkirche. Brühlova terasa s Albertinem.

Naší první zastávkou byla Semperoper. Tato opera nese jméno svého stavitele Gottfrieda Sempera. Opera byla vystavěna v historizujícím slohu. Původně na místě dnešní opery stával menší operní dům, který byl schopný pojmout až 2000 posluchačů. Tento dům zde však stál jen do roku 1763. Mezi lety 1838 – 1841 Semper naproti budově rezidenčního zámku postavil divadlo, které se nejvíce podobalo stylu rané renesance. Během požáru v roce 1869 bylo divadlo zcela zničeno. Kvůli povstání musel v roce 1849 Semper uprchnout ze země. Další budovu divadla se mu podařilo projektovat ze zahraničí až v roce 1871, kdy samotnou stavbu vedl jeho nejstarší syn Manfred. Druhé divadlo bylo dokončeno v roce 1878. Toto druhé divadlo bylo závratně poškozeno během náletů amerických a britských letounů v noci ze 13. na 14. února 1945. Roku 1977 byl položen základní kámen a začala náročná znovuvýstavba. Přitom byl výrazně zvětšen prostor pro diváky a bylo rozšířeno jeviště, počet míst byl zredukován na 1300. Jinak byla Semperova opera vybudována podle původních návrhů tohoto architekta.

Hned poté jsme se vypravili do Zwingeru, který je Opeře na dohled. Zwinger je soubor barokních staveb, v jejichž prostorách se dnes nachází především galerie a muzea. Název označuje prostor mezi vnitřní a vnější zdí městského opevnění. Tuto stavbu má na svědomí architekt Matthäus Daniel Pöppelmann. Původně byl Zwinger postaven pro kurfiřta Augusta Silného, a byl inspirovaný francouzskými sídli Ludvíka XIV, a August zde pořádal plesy a různé zábavy. Postupně se do budovy začaly stěhovat různé sbírky a galerie. V současné době se v budově nachází přes 20 000 exponátů, nejslavnější matematicko-fyzikální salon a největší sbírku porcelánu na světě.

Když popojdeme o kousek dál, dostaneme se ke katolickému kostelu svaté Trojice (Hofkirche). Stavba tohoto katolického chrámu započala v roce 1739. Kostel postavil Ital Gaeton Chiaveri ve stylu pozdního římského baroka. Kostel má několik netradičních rysů – je orientován k Labi. V interiéru vytvořil kolem hlavní lodi procesní chodbu. Kostel je propojen skrytou chodbou s audienčním sálem zámku, aby mohla královská rodina chodit na bohoslužby nepozorovaně. Vnější stěny kostela zdobí kolem 78 soch, ale jeho interiér je překvapivě prostý. V kryptě byla zřízena hrobka katolických Wettinů v níž je uloženo srdce Augusta Silného, zatímco jeho tělo je pohřbeno v hrobce polských králů v Krakowě.

Dalším zastavením je Brühlova terasa. Této terase dominuje severní průčelí komplexu novorenesančních a novobarokních budov Kunstakademie, který byl postaven v letech 1887 – 1894 architektem Konstatntinem Lipsiusem. Na východním konci terasy stojí Albertinum. Budova je pojmenovaná po tehdejším saském králi Albertovi. Po rozsáhlé přestavbě byla znovu otevřena veřejnosti v roce 2010. Návštěvníkům nabízí dvě významné sbírky – Galerii nových mistrů a Sbírku soch.

Na místě dnešního Albertina stávala zbrojnice, kterou dal v letech 1559 – 1563 postavit kurfiřt August. Architekt Caspar Voight von Wierandt ji navrhl v duchu severské pozdní renesance. V důsledku několika dalších přestaveb se do dnešních dnů dochovala v podobě, kterou jí v letech 1884 – 1887 dal Semperův žák Karl Adolf Canzler. Albertinum bylo otevřeno v roce 1891 a mělo patřit především sochařství. Proto sem byli přivezeny odlitky antických děl, které byli v roce 1894 rozšířeny o originály z antiky až po 19. století. V roce 1945 byla budova těžce poškozena bombami a požárem, Navíc odtud Rusové odvezli většinu děl do Sovětského svazu, kde je drželi až do roku 1950.

Naproti Albertinu se rozkládá Brühlova zahrada s mnoha pomníky, například sochaře Ernsta Rietschela, plastika sousoší Sedmi bašt a pomník architekta Gottfrieda Sempera.

Poslední zastávkou v tomto maličkém centru města je Rezidenční zámek. Ten vznikl přestavbou dávného středověkého hradu. Rozšíření zámku bylo jedním z prvních činů Mořice Saského. Jako první vznikla v polovině 16. století novostavba západního křídla a také nová podoba Velkého nádvoří, které bylo vyzdobeno sgraffiti. Po požáru v roce 1701 nebylo tato sgraffiti už obnovena. Severní straně zámku dominuje více než 100 metrů vysoká věž z druhé poloviny 17. století. Z jejího vrcholku je krásný výhled na drážďanské staré město.

Poté, co jsme se dostatečně vynadívali na krásy centra, vrátili jsme se na náměstí Neumarkt a zalezli jsme do Starbucksu, na něco dobrého k zakousnutí a na něco pro zahřátí. Zde jsme se rozhodovali, co dál, protože den byl ještě mladý. Nakonec volba padla na výlet lanovkou, protože to vypadalo, že se bude pomalu vyčasovat, jelikož celý den bylo zataženo.

Již více než sto let jsou závěsné a lanové dráhy součástí půvabného vrchu Loschwitz. Slouží nejen jako veřejná doprava, ale jsou také jednou z turistických atrakcí v tomto hlavním městě Saska. Výlet lanovkou je jedinečný hlavně díky výhledu na celé Drážďany a údolí Labe, který nabízí horní stanice lanovky.

Drážďanská lanovka je jedna z nejhezčích v celém Německu. Nejen kvůli tomu, že je to technická památka, ale také kvůli své lokalitě na malebném vrcholu Loschwitz, přitahuje mnoho návštěvníků po celý rok. Na začátku 19. století mnoho bohatých Drážďanských obyvatel se přestěhovali na vrch Loschwitz, což způsobilo potřebu vyvinout nějaký dopravní prostředek. V roce 1895 byla lanovka otevřena. Od té doby funguje mezi Loschwitzem nahoru na Weisser Hirsch. V roce 1994 probíhala na lanovce rekonstrukce, která trvala jeden rok. 22. října 1994 byla lanovka znovu otevřena.

Pouze 6 let po znovuotevření dráhy, v roce 1901, byla otevřena závěsná lanovka. I v současnosti je to inženýrská senzace a je nejstarší svého druhu na světě. Lanovka je založena na systému jednokolejové konstrukce, kterou zkonstruoval inženýr z Kolína Eugen Langen. Tento systém má nosník na vozovce, na kterém je upevněna kolejnice a rozděluje se pomocí 32 kolíků a jedné pevné podpěry. Nosná tělesa jsou umístěna pod kolejnicí. Vozíky jsou uváděny do pohybu pomocí tažného lana. Tažný motor je umístěn v horní části. V počátku byla poháněna složeným parním motorem, ale od roku 1909 byl použit stejnosměrný motor. To umožňuje aby vozíky běhaly mezi horní a dolní stanicí. V roce 2002 po rozsáhlé rekonstrukci, se lanovka stačila otevřít tak, aby se stihlo otevřít na její 101. narozeniny.

Když jsme si dostatečně užili výlet lanovkou a krásný výhled z horní stanice, pomaličku jsme se vydali zpátky k domovu.

 

Share

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Content is protected !!