Budapešť – Královna Dunaje

Na obou březích Dunaje, s Budínskými vrchy za zády a mnoha barokními, neoklasickými i secesními stavbami ve svém nitru se prostírá Budapešť, město obdařené krásou přírodní i lidmi vytvořenou. Avšak královna Dunaje nemá pouze krásnou tvář. V noci se umí pěkně odvázat a ožívá coby přední centrum zábavy ve Střední Evropě. V roce 1987 byla Budapešť zapsána na prestižní seznam památek UNESCO.

 

Den první: 6,5 hodiny ve vlaku směr Praha – Budapešť

Tít. Tít. Tít. Zvoní nám budík. Rozespale po něm máchnu rukou abych ho umlčela. Vedle mě se ozve slabé zabručení. Musíme vstávat, abychom zvládli stihnout vlak, který odjíždí chvíli před 8 hodinou ráno z pražského Hlavního nádraží. Aspoň si zahrajeme na pravé turisty, když se pražskou hromadnou dopravou budeme hrabat já s kufrem, a Honzík s taškou.

Konečně jsme po několika přestupech dorazili na Hlavní nádraží. Sláva! Máme ještě docela slušnou časovou rezervu, takže si můžeme dopřát nějakou dobrou snídani. Když jsem tak žvýkala své Fornetti s čokoládovou náplní, zamyšleně jsem se rozhlížela kolem a žasla  nad tím, kolik je tady v tuhle hodinu šrumec.

Aspoň už konečně vyhlásili náš vlak, ke kterému přijede nástupišti. Takže jsme se vydali na nástupiště, abychom ulovili nějaké pěkné místečko u okna. Hurá! Sedíme. A já se vyhlížím z okna. Za okny je takové šedivé, pošmourné ráno a já doufám, že se to později vybere a my budeme mít na dovolené nějaké krásné počasí. Nemusí být úplný pařák, ale trošku sluníčka by se mi moc líbilo.

Konečně jsme se pohnuli z místa a konečně necháváme naše hlavní město za sebou a vyrážíme vstříc novému dobrodružství.

Přibližně po 6,5 hodinové cestě jsme konečně zastavili v naší cílové stanici – v Budapešti. Posbírali jsme si svých pět švestek, a nedočkavě se hrnuli ven. Když jsme vystoupili ovanula nás kakofonie různých hlasů, které hovořili různými jazyky. Viděli jsme spoustu lidí různých tvarů a barev. Přistihla jsem se jak se bezděčně usmívám. Vydali jsme se trošku dál po nástupišti. Když jsem si tak prohlížela nástupiště i celé nádraží, připadalo mi to tak, že jsme se zase vrátili v čase, a vrátili se zpátky do Prahy. Což technicky nebylo možné, protože všude na nás svítili nápisy v cizí řeči a nad námi se skvěl nadpis BUDAPEST. Ale je takřka k neuvěření, jak jsou si tyto nádraží podobná a to i přes to, že jsou od sebe vzdálená dost kilometrů. (Zpáteční jízdenka pro dvě osoby nás vyšla zhruba na 2 500 Kč).

 

Když jsme se konečně dostatečně vynadívali na tu podobnost, zamířili jsme si to někam, kde budou prodávat jízdenky. Hned po tom, co jsme našli vstup do metra, jsme našli i něco, co připomínalo kancelář místního dopravního podniku. Koupili jsme si jízdenku zatím na jeden den, protože jsme měli zarezervovanou „Budapest Card“, ve které byla už zahrnuta veškerá městská doprava, ale my se teď potřebovali dostat do hotelu. Vešli jsme do kanceláře, a velice milá paní (která dokonce uměla i anglicky a celkově ve městě s angličtinou nebyl problém) nám prodala jednodenní (24 hodinovou) jízdenku asi za 1650 HUF (což je zhruba 140 Kč). Poté jsme se autobusem č. 130 dopravili na stanici „Ujpalota Sarfü Utca“, nedaleko které byl  náš hotel. Jmenoval se hotel Polus a cesta nám tam trvala zhruba 40 minut. Pořídili jsme 4 denní pobyt se snídaní na slevovém portálu www.pepa.cz, za asi 2300 Kč pro dvě osoby.

Později toho dne, když jsme si uložili věci v pokoji a převlékli se jsme vyrazili na letmou procházku po městě. První naše kroky vedli do centra města, abychom si prošli aspoň něco málo. Odjeli jsme z hotelu autobusem 130, a poté jsme přestoupili na linku metra M2, a svezli jsme se na stanici „Deák Ferenc Tér“ (zkráceně Ferenc – jak jsme si jí s Honzíkem pojmenovali), která by se dala považovat za samotný střed a vyrazili s mapou v ruce do víru velkoměsta.

Naše první zastávka proběhla u Baziliky svatého Štěpána. Je to nejvýznamnější katolický kostel v Maďarsku, už z toho důvodu, že jsou v ní uloženy národem nejvíce uctívané ostatky mumifikované pravé ruky patrona chrámu. Tato neoklasicistní katedrála, největší v Maďarsku má podobu řeckého kříže a pojme 8000 věřících. Původní návrh vytvořil Jozsef Hild, a protože se na její výstavbě začalo pracovat v roce 1851, byla dokončena až v roce 1905.

Po stranách průčelí baziliky stojí dvě vysoké zvonice, v jedné z nich je umístěn zvon o váze 9,25 tuny. Za věžemi se tyčí 96 metrů vysoká kupole, do které se lze dostat dvěma výtahy a po 40 schodech. Pro ty co mají lepší fyzičku je tu ještě varianta 302 schodů. Seshora se naskýtá jeden z nejkrásnějších výhledů  na město.

Interiér baziliky je poněkud tmavý a pochmurný a to i navzdory mozaikám Károly Lotze na vnitřní straně kopule. K pozoruhodným dílům patří socha svatého krále na hlavním oltáři nebo malba od Guyuly Bezcúra zobrazující svatého Štěpána zasvěcujícího Maďarsko Panně Marii po pravé straně hlavního oltáře. Za oltářem na levé straně je největší zajímavost baziliky – kaple Svaté pravice. Zde je uložena svatá pravice – mumifikovaná pravá ruka svatého Štěpána, která se mezi maďarskými křesťany těší posvátné úctě. Po pravé straně vstupu do baziliky se nachází malý výtah do pokladnice ve druhém poschodí, kde jsou uloženy církevní předměty jako kadidelnice, kalichy, ciboria a kněžská roucha.

Když jsme se konečně vynadívali na tuhle krásku, táhli naše kroky k vodě. Budapeští protéká řeka Dunaj. Její délka je 2811 kilometrů a právem jí náleží jedna zajímavost – je to jediná řeka na které leží nejvíce hlavních měst (Vídeň, Bratislava, Budapešť a Bělehrad).

Když jsme došli k řece, objevili jsme další dominantu města – Řetězový most – Széchenyi Lánchid (po kterém jsme měli následující tři dny projít jedním nebo druhým směrem ještě nesčetněkrát). Řetězový most je první most, který v Budapešti spojoval oba dva břehy Dunaje. Spojil tak už navěky dvě historická centra Budy a Pešti, které dnes tvoří město Budapešť. Most se nachází v samém centru města a spolu s Parlamentem (o kterém bude zmínka později) patří mezi symboly Budapešti. Most byl postaven v letech 1839 – 1849 a je pojmenován po maďarském politikovi Istvánu Széchenyovi (1791 – 1860).

Přes řeku se otevírá krásné panorama na Budínský hrad a Matyášův chrám, které jsou nepřehlédnutelnou dominantou celého druhého břehu. Když jsme se dostatečně vynadívali na tu krásu plujících lodí, uvědomili jsme si, že máme pekelný hlad. Proto jsme naše kroky zase nasměrovali do centra městečka, kde jsme v jedné z postranních uliček objevili příjemnou italskou restauraci s příjemnými cenami i s příjemnou obsluhou. U večeře jsme vytáhli mapu a průvodce a také předpověď počasí a spřádali plány na další den. Když jsme naše žaludky dostatečně nasytili, vydali jsme se zase zpátky do hotelu, kde už jsme se těšili na to, až si zalezeme do postýlek a budeme nabírat síly na další den.

Den druhý: Zoologická zahrada a Městský park a židovská čtvrť

Náš další budapešťský den začal příjemnou snídaní v hotelu. Po snídani jsme se vydali plnit dnešní plány. Dnešní den jsme měli strávit v zoologické zahradě, Městském parku, kde jsme chtěli navštívit Náměstí hrdinů a také Muzeum dopravy, které bylo ale bohužel zavřené a také židovskou čtvrť.

Nasedli jsme na autobus č. 130, který nás jako obvykle zavezl do stanice „Ferenc“, odtud jsme se svezli jednu stanici „Bajdoy Zsilinsky út“ a pokračovali linkou M1 (což byla nejstarší linka, která byla ve městě vybudována – více informací o dopravě v Budapešti, se dozvíte v článku, který připravuje Honzík) do zastávky „Széchenyi fürdó“. Odtud je zoologická zahrada vzdálena asi tak 5 minut chůze po směrovkách.

O budapešťské zoologické zahradě by se dalo říci, že je to „Zoologická zahrada v srdci Budapešti“. Zoologická zahrada má vynikající sbírku velkých koček, hrochů, medvědů a žiraf, některé z tematických pavilonů mají světovou úroveň. Návštěvníci se mohou podívat do secesních pavilonů, které byli postaveny na počátku 20. století, jako je například Sloninec zdobený keramikou Zsolnay, nebo Palmový dům, který postavila Pařížská Eiffelova společnost.

Kromě těchto druhů nás hlavně zajímali koaly, které budapešťská zoologická chová jako jedna z mála v Evropě (o několik měsíců později jsme na ně úplně náhodou narazili v drážďanské zoo), kromě toho má ale určitě hodně co nabídnout – žirafy, zebry, nosorožce, pštrosy, mravenečníky, medvědy, lvi, ryby, krokodýly a aligátory a mnoho dalších druhů.

Zoologická je poměrně maličká, takže návštěva vám zabere tak 3-4 hodiny. Mají tu také krásný malý obchod se suvenýry, kde můžete pořídit spoustu krásných věcí. My jsme si pořídili nezbytné pohledy, které vozíme z každé cesty, pamětní minci a ručně dělané voňavé mejdlíčko s koalou.

Zoologická zahrada má otevřeno každý den od 9-18 hodin v letní sezóně a za vstupné zaplatíte dospělý 2500 HUF(což je asi 220 Kč) a děti 1800 HUF (což je asi 160 Kč). Lze také si zakoupit „Budapest card“, ve které máte 25 % slevu na vstupenku do zoologické zahrady. Připomínám, že tyto informace jsou pouze orientační a platné dnes, kdy tento článek píšu, proto pokud plánujete svou návštěvu, je dobré zkontrolovat aktuální informace na oficiálních stránkách zoo (http://www.zoobudapest.com/en#) a také na oficiálních stránkách Budapest card (https://www.budapestinfo.hu/webshop).

Když jsme se dostatečně vynadívali na zvířátka, rozhodli jsme se prozkoumat i Městský park, který se rozkládá nedaleko. Městský park o rozloze téměř jeden čtvereční kilometr je zelenými plícemi Pešti. V tomto otevřeném parku se v roce 1896 konaly oslavy u příležitosti tisícího výročí příchodu Maďarů do Uherské nížiny. V parku se nachází stálý cirkus, zoologická zahrada (viz výše), restaurace Gundel, zábavní park Vídám park, termální lázně Széchenyi, hrad Vajdahunyard, dopravní muzeum (toho času v rekonstrukci) a několik umělých jezer.

Naše první kroky mířili k dominantě Městského parku, a to k Náměstí Hrdinů a památník milénia. Náměstí hrdinů je největší a nejsymboličtější v Budapešti. Stojí na něm Památník milénia, 36 metrů vysoký sloup obklopený zprava i zleva kolonádami. Byl navržen v roce 1896 coby symbol tisíciletého výročí dobytí karpatské kotliny Maďary. Na jeho vrcholku stojí archanděl Gabriel a pod ním kamenný kenotaf nazývaný památník hrdinů. Musím říct, že to bylo impozantní náměstí. Hlavně nás překvapilo, že se tam nachází relativně málo lidí a to i přesto, že v době naší návštěvy vrcholila turistická sezóna. Od náměstí jsme se chtěli vydat do Muzea dopravy, které teda zajímalo především Honzíka, ale když jsme tam došli, zjistili jsme, že je celé rozbourané a nejspíš ho teda rekonstruují. Na cestě zpátky, jsme se ještě zastavili aspoň z venku si prohlédnout hrad Vajdahunyad, který se také nachází nedaleko tohoto náměstí. Poté jsme se vydali po vlastních stopách zpátky do centra města, kde na nás čekala prohlídka židovské čtvrti.

V Budapešti žije nejpočetnější židovské společenství ve východní Evropě. Největší zajímavostí židovské čtvrti je Velká synagoga. Velká synagoga s nádhernou červenožlutou cihlovou fasádou a dvěma štíhlými věžemi zakončené cibulovitými kopulemi symbolizující dva sloupy Šalamounova chrámu se tyčí do výšky 43 metrů,postavena v maurském stylu je největším židovským svatostánkem na světě kromě města New York – pojme 3000 věřících. Je dlouhá 75 metrů a široká 27 metrů. Tvoří ji tři síně a podle ortodoxní tradice má oddělené galerie pro ženy a muže. Nad rozetou mezi věžemi je hebrejský nápis z Druhé Mojžíšovy knihy. Tato konzervativní synagoga s měděnou kupolí byla postavena v roce 1859 podle návrhu vídeňského architekta Ludwiga Förstera a vykazuje prvky romantické i maurské architektury. Podle místa, na kterém stojí, se jí někdy přezdívá „synagoga na Dohány utca“.

Plaketa v ulici Wasselényi připomíná místo, kde od června 1944 do osvobození Budapešti stála brána ghetta.

Některé prvky v budově synagogy připomínají křesťanské kostely a proto se jí někdy říká „židovská katedrála“. V 90. letech byla zrenovována z velké části díky soukromým dárcům – patřila k nim například Estée Lauder, která se narodila v New Yorku maďarským židovským přistěhovalcům.

Uvnitř synagogy si lze prohlédnout ozdobné řezby na arše úmluvy, které vytvořil ve stylu národního romantismu architekt Frigyes Feszl. Ten je také autorem pestrobarevných zlatých fresek v geometrických tvarech na stěnách i na stropě. Najdeme zde i zrenovované varhany, na které se v létě hrají koncerty.

Otevírací doba objektu je od dubna do října neděle až čtvrtek 10-18 hodin, v pátek do 16:30; v listopadu do března je omezená otevírací doba. Dvouhodinová komentovaná procházka stojí 6500 HUF (asi 600 Kč) pro dospělého a 5200 HUF (asi 460 Kč) pro studenty, začíná u Velké synagogy od neděle do pátku v 10:30 a zahrnuje vstup do synagogy i židovského muzea.

Památník holokaustu se nachází v zahradě na severní straně synagogy. Stojí nad masovými hroby lidí zavražděných nacisty v letech 1944-45. Památník holokaustu navrhl Imre Varga v roce 1991. Jedná se o smuteční vrbu z ocelových prutů a štítků – listů do nichž jsou vyryta jména obětí.

A protože den zdaleka ještě nekončí naše kroky vedou zase k Dunaji, k Řetězovému mostu a k panoramatu Parlamentu. Prošli jsme se po řetězovém mostu na druhý břeh řeky Dunaje, směrem k Budínskému hradu (i o něm bude zmínka později).

Řetězový most (Széchenyi Lánchid) je první most přes řeku Dunaj, který byl ve městě postaven. Spojil tak dvě historická města – Budín a Pešť. Do češtiny se jeho název překládá jako most řetězový, to však není pravda, jedná se o most vysutý. Most byl postaven v letech 1839 – 1849 a pojmenován byl po slavném maďarském politikovi Istvánu Schéchenyovi.

Když jsem přešli most otevřel se nám krásný výhled na druhý břeh Budapešti a na panorama budovy Parlamentu.

Parlament je směs architektonických stylů, a se svými 691 přepychově vyzdobenými sály největší budovou v Maďarsku. Několik z nich je možno si prohlédnout s průvodcem při návštěvě severního křídla. Místo pro stavbu parlamentu nebylo vybráno náhodně. Mělo představovat protiváhu Královskému paláci vysoko na Budínském vrchu na druhém břehu Dunaje a symbolizovat budoucnost národa v lidové demokracii, jež nahradila královská privilegia.

Hlavní vstup do parlamentu je Lví branou na východní straně budovy. Touto branou je možné se dostat na vysoké hlavní schodiště zdobené freskami Károly Lotze a vitrážemi Miksa Rótha. Nad schodištěm se nachází šestnáctistěnný sál s kupolí připomínající královskou korunu. Je 66 metrů vysoký a zdobí jej sochy maďarských králů. Na čestném místě uprostřed sálu jsou vystaveny korunovační klenoty, ke kterým patří Svatoštěpánská koruna, obřadní meč z 15. století, královské jablko (počátek 14. století) a perské žezlo z 10. století s velkou křišťálovou hlavou v podobě lva. V rámci prohlídky je možné navštívit Kongresový sál se 4000 sedadly, kde do roku 1944 zasedala horní komora tehdejšího dvoukomorového shromáždění. Sál je téměř identický s Komorou národního shromáždění v Jižním křídle, kde se konají zasedání parlamentu. Pokud se chcete podívat dovnitř dospělý si budou muset připravit 4000 HUF (asi 350 Kč) a studenti 2000 HUF (asi 180 Kč). Aktuální informace se můžete dočíst na oficiálních stránkách http://www.parlament.hu/en/web/house-of-the-national-assembly.

Později tohoto dne po dobré večeři jsme se vydali zpátky do hotelu a těšili se na zážitky, který nám přinese další den.

Den třetí: Budova Opery, Budínský vrch a Citadela

Dnešní den bude určitě nabytý. Je to vlastně náš poslední den, protože další den už jsme zase nasedli na další 6,5 hodinovou cestu, tentokrát opačným směrem, Budapešť – Praha.

Po snídani v hotelu jsme se zase dopravili do centra města a žlutou linkou M1, jsme se dopravili do zastávky Opera, kde jak už název stanice napovídá, stála budova Opery.

Opera je neorenesanční budova, která byla otevřena v roce 1884. Operu navrhl architekt Miklós Ybl. Hlavní vchod střeží dvě sfingy a sedící postavy dvou velikánů maďarské hudby Ference Liszla a Ference Erkela, autora maďarské hymny, prvního hudebního ředitele opery a zakladatele Budapešťského filharmonického orchestru. Foyer budovy zdobí malby od Berlama Székelyho a Móra Thama.

Od Opery jsme se vydali pěšky, zase směrem k řece, krásnými uličkami, směrem k Budínskému hradu, který je hlavním bodem na dnešním programu. Cestou jsme se kochali krásnými budovami, fontánami, sochami a krásnými výhledy na Budínský vrch.

Pokud chcete a nemáte dost sil, můžete se nechat vyvézt nahoru na Budínský vrch lanovkou, která nejvíc připomíná asi nejvíce lanovku, co vede na pražský vrch Petřín. My jsme bohužel měli tu smůlu (a nebo to štěstí), že zrovna když jsme tam přišli měla lanovka nějaké technické problémy a nejezdila. Tak jsme se rozhodli jít pěšky, protože jsme si nebyli jistí jak dlouho bude lanovka mimo provoz. Udělali jsme ale dobře, protože to sice bylo do kopečka, ale zato se nám otevřeli krásné výhledy na město zase z jiné perspektivy. Jednosměrná jízdenka vás vyjde na 1100 HUF dospělý (asi 100 Kč), děti 650 HUF (asi 60 Kč), zpáteční 1700 HUF dospělý (asi 150 Kč) a děti 1100 HUF (asi 100 Kč). Byla postavena v roce 1870.

Hradní vrch je kilometr dlouhá vápencová vyvýšenina, která se tyčí 170 metrů nad hladinou Dunaje. Na zdejším starém městě a v Královském paláci se nacházejí nejvýznamnější budapešťské středověké památky a muzea.

Ohromný královský palác nebo také Budínský hrad byl za posledních sedm století nejméně šestkrát pobořen a opět vystavěn. V polovině 13. století si zde založil sídlo Béla IV. a králové, kteří přišli po něm, jej dále rozšiřovali. V roce 1686 byl palác srovnán se zemí v bitvě s Turky. Habsburkové jej opět postavili, ale trávili zde velmi málo času. Dnes v paláci sídlí dvě významná muzea, národní knihovna a mnoho dalších soch a památníků.

Rybářská bašta je neogotickým výtvorem, který má připomínat středověké stavby a nabízí jedny z nejkrásnějších výhledů v Budapešti. Postavil ji v roce 1905 Frigyes Schulek, architekt podepsaný také pod stavbami Matyášova chrámu, coby vyhlídkovou plošinu a její název se odvozuje od středověkého cechu rybářů, který nesl odpovědnost za obranu této části hradeb. Sedm zářivě bílých věžiček představuje maďarské kmeny, které přišli do Karpatské kotliny na konci 9. století. Pokud chcete dovnitř vstupné vyjde na dospělý 700 HUF (asi 60 Kč) a zlevněné na 500 HUF (asi 45 Kč).

Některé části Matyášova chrámu jsou staré až 500 let. Matyášův chrám je především neogotickou stavbou, kterou navrhl architekt Frigyes Schulek v roce 1896. Chrám je pojmenovaný po králi Matyáši Korvínovi, který se zde v roce 1474 oženil s Beatrix Neapolskou. Vstupné vás vyjde na 1200 HUF (asi 110 Kč) nebo snížené za 800 HUF (asi 70 Kč).

Budínský hrad je bezpochyby zábava na celý den, ale my jsme to zvládli pouze za několik hodin. Nabízí krásnou procházku, v zahradách hradu si můžete odpočinout pod stinnými větvemi stromů. Když jsme se dostatečně vynadívali na tu nádheru vydali jsme se k dalšímu cíli naší cesty – k Citadele na vrchu Gellért.

Vrch Gellért je 235 metrů vysoký skalnatý kopec jihovýchodně od Hradního vrchu. Korunuje ho pevnost a působivá socha Svobody, neoficiální symbol Budapešti. Právě odtud se nabízí nejlepší výhled na Královský palác a na Dunaj s jeho krásnými mosty.

Citadela je pevnost, která nezažila jedinou bitvu. Postavili ji Habsburkové po válce za nezávislost z let 1848 – 49, aby mohli bránit město před dalšími rebéliemi, ale o dva roky později, když byla dokončena se změnilo politické klima a citadela se stala zbytečnou. Citadela je stavba ve tvaru U, která měří 220 metrů na délku a 60 metrů na šířku a obklopuje centrální nádvoří. Na konci 19. století byla věnována městu a některé její části byli symbolicky vyhozeny do povětří. Dnes je v pevnosti několik děl vykukujících ze střílen, ale vnitřní prostory jsou pro veřejnost uzavřeny.

Na jihovýchod od Citadely stojí socha Svobody, krásná dáma s palmovou ratolestí v natažených pažích, která přináší svobodu celému městu a zemi. Tato čtrnáctimetrová socha byla vztyčena v roce 1947 na počest sovětských vojáků, kteří padli při osvobozování Budapešti v roce 1945. Jména padlých, které byli kdysi napsány azbukou na podstavci a sochy samotných vojáků byli odstraněny v roce 1992 a byli přesunuty do tzv. Memento Parku.

Kromě krásných výhledů  na město, Citadely a sochy Svobody se tu nachází mnoho stánků se suvenýry a také s občerstvením. Doporučujeme si zde dát pravého maďarského langoše. Připomíná ten český, ale místo kečupu se na něj dává zakysaná smetana.

Nejlepší cesta na Citadelu je z konečné stanice žluté linky M1 Mexikói út, a dále pak autobusem do stanice Búsuló Juhász. Odtud je to asi 10 minut pěšky do mírného kopečka, a vaše kroky vedou ukazatele, takže není možné zabloudit.

Jelikož jsme neměli pocit, že bychom se tohoto města nasytili, vydali jsme se po setmění na procházku městem, abychom si pořídili nějaké fotky nočního města. Posledním autobusem jsme odjeli do hotelu.

Den čtvrtý: Nákup suvenýrů, oběd a cesta zpět do Prahy

Probudili jsme se do našeho posledního dne v tomto krásným městě. Po snídani jsme si sbalili věci a do 10 hodin jsme opustili hotelový pokoj. Jelikož jsme měli velká zavazadla, rozhodli jsme se, že si je uložíme do uzamykatelných boxů na Keleti, a vyrazíme ještě do města, abychom se nemuseli s nimi všude tahat.

A jelikož nám zbýval poslední – a možná ten nejdůležitější – úkol z celé dovolené, a to nákup suvenýrů pro nás i pro naše blízké. Proto jsme vyrazili zase do centra města a nedaleko stanice „Deák Ferenc Tér“, v ulici Deák ferenc Utca jsme objevili naprosto dokonalý obchod se suvenýry, který se jmenoval „Paprika“. Najdete zde všechno možné – magnetky, pohledy, taštičky, dřevěné věci, tradiční maďarské klobásky, koření a alkohol. Nevěděli jsme vůbec co vybrat, ale nakonec vyhráli dřevěné magnetky, maďarské klobásy, typické paprikové koření a typická maďarská pálenka, která po příjezdu v dutinách mého táty zmizela téměř okamžitě s obviněním, proč jsem toho nepřívezla víc.

Poté jsme se dopravili zase na Keleti, abychom zde čekali na vlak, který nás dopraví zase zpátky do naší milé republiky.

 

 

 

 

 

Share

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Content is protected !!