Dovolená v Krkonoších 2015

Na nejvyšší vrchol České republiky a ještě o kus dál! 

 

 

 

Den první: 21. září 2015
Na programu: Cesta z Prahy do Špindlerova mlýna a Autogalerie Vitvar

Je ráno, 21. září 2015. Věci máme naložené v autě a ještě naposledy v duchu procházíme obsah našich zavazadel a přemýšlíme, jestli jsme něco nezapomněli. Nakonec svorně dojdeme k závěru, že když máme všechny potřebné vouchery k ubytování, v batůžku foťák, k foťáku kartu s dostatečnou pamětí, cestovní knížku a v peněžence všechno co tam má být, máme přesně to nejdůležitější co k týdennímu pobytu v Krkonoších potřebujeme. Zapínáme pásy a vyrážíme vstříc novému dobrodružství.

Cesta ubíhala úplně hladce, bez větších komplikací. A protože Hanz se musel věnovat řízení já jsem pozorovala krajinu kolem. Brzy mě to ale přestalo bavit a sáhla jsem po cestovní knížce, kterou nás vybavila moje mamka. Nalistovala jsem příslušnou kapitolu a se zájmem jsem se začetla s nadějí, že objevím něco obzvlášť zajímavého. A skutečně po chvíli jsem objevila zmínku o Auto-moto muzeu v budově Autogalerie Vitvar v Nové Pace.

V této maličké expozici jsou k vidění stroje z let 1870-2005. Část výstavy je věnována motocyklovému závodníkovi z Nové Paky Antonínu Vitvarovi.
Mají otevřeno ve všední den až do 17 hodin, v sobotu pouze do 12 hodin. Vstupné je pouze 50 Kč.

Po malé zastávce v Nové Pace, jsme konečně u cíle. Naším cílem pro dnešní den byl malý hotýlek, Hradec, přímo v srdci městečka Špindlerův mlýn. Od velmi milé a ochotné paní recepční jsme dostali všechny potřebné informace a klíče od našeho pokojíčku, který se měl stát na týden naším domovem. Když jsme si vynesli věci a dostatečně jsme zhodnotili pokojík i nabízející výhled, zase jsme se sbalili a šli uspokojit naší zvědavost procházkou po městečku a také ukojit náš hlad v jedné z místních výborných restauracích…Přece jenom do večeře zbývala ještě spousta času……

Den druhý: 22. září 2015
Na programu: Výstup na naší nejvyšší horu Sněžku

Náš druhý den začal už u snídaně v hotelu. Vybrali jsme si malý stolek přímo u okna a poté, co jsme se konečně rozhodli, čím nasytíme své žaludky, jsme zasedli jak ke snídani, tak k předpovědi počasí. Po dlouhé analýze situace venku a situace podle předpovědi počasí podle různých meteorologických portálů jsme se rozhodli pro výlet na Sněžku. Ano, byl sice naplánovaný až na čtvrtek, protože když jsme ještě byli v Praze, předpověď vypadala úplně jinak. Je také dost známé, že počasí na horách je nepředvídatelné a když jsme se ten den probudili do slunečného rána, program na následujících pár hodin byl jasný. Pokoříme naší největší horu!! 🙂

Ze všeho nejdříve nás čekal přesun ze Špindlerova mlýna do Pece pod Sněžkou, což je zhruba hodinová cesta autem.
Už jsme na místě. Zaparkovali jsme autíčko na parkovišti u lanovky. Už při příjezdu na informační tabuli svítil červený křížek u lanovky na Sněžku. Ale v tu chvíli mi to nepřipadalo divný. Když jsme vylezli z auta, ovanul mě závan studenýho větru. Br. Ještě že jsem se dobře oblíkla, nahoře určitě bude pěkná kosa. Ve vycházkovém tempu jsme došli až k dolní zastávce lanové dráhy a postavili jsme se do fronty. Hned za nějaký pár německých důchodců. Jak jsme tak stáli ve frontě, donesla se k nám informace, že lanovka dneska kvůli silnému větru nejede až na Sněžku, nýbrž končí už na Růžové hoře. Dobře, nevadí, žádný problém. Za námi zřejmě bylo pokračování německé skupiny důchodců, jejíž první půlka se nacházela kdesi v předu. K jednomu dědovi co stál přímo za námi se zřejmě právě donesla informace o tom, že lanovka až na Sněžku dnes nepojede a hlasitě se tomu podivoval slovy: Was? Nein Sněžka? čímž u nás způsobil nemalý záchvat smíchu.

Konečně jsme se dostali na řadu a nastoupili do lanovky. Není to zase tak dávno, co zde proběhla rekonstrukce a z původní sedačkové lanovky, na které se ještě sedělo bokem (což byla mezi lanovkami opravdová rarita) se stala lanovka kabinková. Po relativně krátké jízdě, kdy to s námi občas divoce houpalo a kolečka, která poháněla lano občas zlověstně zahvízdala, až mi občas naskočila husí kůže, jsme konečně vystoupili na Růžové hoře. Vítr citelně zesílil. Právě se nacházíme v nadmořské výšce 1396 metrů.

Bez většího zahálení se vydáváme na cestu. Máme před sebou zhruba 2,5 km cesty až na samotný vrchol. První úsek cesty se nám nezdá tak hrozný. Je zde jenom mírné stoupání do vršku a tak si cestu užíváme a samozřejmě vesele klevetíme. Po zhruba 1,5 km se nám otevřel výhled na tu horší část – poněkud prudké stoupání, které je tvořeno vysokými a delšími schody, po kterých se nám špatně jde, ale úspěšně se plazíme na vrchol.

Po bůhví kolika nadávkách (výrazy nejsou publikovatelné) a proklínání všeho, od již zmíněných schodů až po ten pitomí vítr, jsme se konečně vyšplhali na vrchol. Sotva jsme popadali dech a třeba já se svými několika málo kily jsem se sotva držela na nohou, protože vítr zde dosahoval opravdu velké intenzity, jsme konečně stanuli na vrcholu Sněžky, ve výšce 1603 metrů. Díky počasí byl ale výhled famózní a tak se nám naše vynaložená námaha celkem vyplatila.

Poté, co jsme pořídili asi tisíc fotek, poslali všem na Facebook a smskami pozdravy z našeho nejvyššího vrcholu a poté co jsme se na zahřátí občerstvili horkou čokoládou a něčím malým k snědku jsme se vydali zase cestou dolu. Zvolili jsme už méně násilnou zpáteční trasu, přes Obří důl. Cesta vede celou cestu z kopce a naskytl se nám i krásný pohled na Sněžku i z druhé strany.

Byl to krásný výlet a i počasí se vyvedlo, ale i přesto jsme byli rádi, že jsme se zase objevili dole na parkovišti u našeho auta. Dělali jsme si srandu z toho, že druhý den neucítíme nohy (ani jsme nebyli moc daleko od pravdy). Tento den vál na Sněžce vítr zhruba rychlostí 72 km/h a do doby našeho odjezdu se tyto hodnoty ani moc nezměnili.

Den jsme zakončili výbornou večeří v hotelu a usnuli jsme dřív, než jsme stačili napočítat tři ovečky.

Den třetí: 23. září 2015
Na programu: Výstup na Medvědín a Aquapark

Dnešní den nás nezastihl v tom nejlepším rozpoložení. Už první pohyby ráno po probuzení nám prozradily, že včerejší výlet na Sněžku nepatřil zrovna k nejšťastnějším nápadům. Navíc za okny to nevypadalo vůbec dobře. Obloha se zlověstně mračila a vypadalo to, že se každou chvíli spustí pořádný liják. Tak, co teď.

Nakonec vyhrálo počasí a naše zmoženost. Dneska se odbydeme „pouze“ výletem na Medvědín, a poté to zaparkujeme v místním aquaparku. Vidina vířivky, kde si moje unavený svaly odpočinou byla více než lákavá.

Medvědín je místní „kopeček“. Jako stvořený k oddychovým procházkám. Nahoru jsme se vyvezli lanovkou a po cestě se kochali krásnými výhledy, které trošku kazilo pošmourné počasí. Na vrcholu jsme chvíli zevlovali a fotili panoramata, než jsme se rozhodli jít zpátky dolu do Špindlerova Mlýna. Nakonec to nebyla až tak jednoduchá procházka jak jsme si původně mysleli.

Každopádně odpolední relax ve vířivce byl už mnohem lepší a hned jsme se cítili o mnohem lépe a těšili jsme se, jaká dobrodružství nám přinese další den.

Den čtvrtý: 24. září 2015
Na programu: Mumlavské vodopády a návštěva sklárny v Harrachově

Dnes jsme se vypravili na Mumlavské vodopády a do města Harrachov, kde jsme měli v plánu procházku po městě a návštěvu místní sklárny.
Auto jsme zaparkovali nečekaně u nějakého supermarketu, odkud vedla přímá a pohodlná cesta v podstatě po rovince až k Mumlavským vodopádům. Tyto vodopády se nacházejí na řece Mumlava, jak už koneckonců jejich název napovídá. U vodopádů se tvoří obří kotle, tak zvaná Čertova oka. Když jsme se dostatečně vynadívali na padající vodu, udělali velkou spoustu fotek přesunuli jsme se k muzeu skla v Harrachově. Během prohlídky sklárny jsme měli možnost se dostat do blízkosti pracujících sklářů a shlédnout kompletní postup zpracování skla.
Po návštěvě sklárny jsem se rozhodli, že si ještě projdem město a uděláme si pár hezkých fotek. Honza se svezl dokonce na bobové dráze. Já jsem se této zábavy neúčastnila, protože to pro mě moc není.

Den pátý: 25. září 2015
Na programu: Zdolání výzvy téměř 20 kilometrů na trase Špindlerova bouda – pramen Labe

Jelikož se naše dovolená blíží pomalu, ale jistě ke konci, rozhodli jsme se pokořit další výzvu, která na nás v našem plánu čeká. Dnes padla volba na výlet na pramen Labe. U snídaně v hotelu se společně skláníme nad mapou a vymýšlíme tu nejoptimálnější trasu, ale ať tak na to koukáme jak chceme, stejně nás dneska čeká výlet kolem 15 kilometrů. A jelikož jsem byla dneska líná vymýšlet trasu, nechala jsem to na Honzovi, aby trasu vybral on. To jsem ovšem neměla dělat! Prý bude nejlepší, když se svezeme autobusem nahoru na Špindlerovu boudu a odtud půjdeme pěšky v podstatě po vrstevnici a v podstatě po rovině. Znělo to docela dobře, a tak jsem souhlasila, ale kdybych věděla do čeho lezu, radši bych si znova vyšlápla Sněžku než tohle. Každopádně tento den se stal naší oblíbenou vzpomínkou z naší dovolené.

Kousek od našeho hotelu se nacházela zastávka, odkud odjížděli autobusy přímo ke Špindlerově boudě, která hrála prim v našem plánu. Autobusem jsme tam byli za chviličku, a dokonce to i vypadalo, že bude dnes svítit sluníčko. Naše nálada byla čím dál tim lepší. Nakonec jsme dorazili k boudě. Chvíli jsme tam okouněli a civěli do mapy, abychom věděli, kterých barviček se z dlouhodobého hlediska držet. Když nám bylo vše jasné, vydali jsme se na cestu. Několik málo metrů, maximálně pár kilometrů, se k nám přilepila partička lidí odněkud z Moravy (snad ob Brna, ale to bych kecala) a drželi se nás prakticky až celou cestu zpátky do Špindlerova mlýna.

První část cesty ubíhala celkem poklidně. Šli jsme do rovinky, občas do kopečka, pak zase z kopečka. Před námi se otevírali krásné pohledy na okolní hory a okolní krajinu. Občas jsme se na chvíli zastavili, abychom nabrali dech, ale za chvíli zase pokračovali v cestě. Problém nastal zhruba až od poloviny cesty, kdy se pohodlná vyasfaltovaná cesta změnila v cestu s kameny různých tvarů a velikostí a bylo to jako na horské dráze – chvíli nahoru, a chvíli dolu. Ale i přes to jsme statečně odolávali a pokračovali vpřed. Mezitím jsme došli k pro mě zatím nejhoršímu kousku cesty, který mě ve snech děsí do dnes. Už když jsme přicházeli, nestačila jsem se divit svým očím – před námi se rozprostírala úzká cestička z takových fakt hodně velkých, ne-li přímo obrovských kamenů, které byli porostlé zeleným mechem. Na jedné straně se vypínala skála, na druhé straně byl příšerný sráz dolu, který končil někde v hlubinách Polského státu. A tam že bych měla vlézt? Ne díky. Jenže přirozeně mi nic jinýho nezbylo…A tak jsem šla. Ostatní turisté se mezi námi motali a já jim každou chvíli musela uhybat, protože jsem zarputile odmítala jít na pravé straně, která byla samozřejmě ta, která byla blíž té propasti. Kameny se pode mnou vyklali a já si kolikrát nebyla jistá, jestli to jsou kameny, nebo moje nohy. Každopádně jsem se musela přemlouvat abych se nedívala dolů, protože já z výšek nemam uplně dobrý pocit, ale nakonec jsem to zvládla a v duchu se modlila, aby tohle byl ten nejhorší úsek cesty.

Naštěstí byl a zbytek cesty probíhal už poklidně a bez větších šoků. A po nějaké době jsme dosáhli vytouženého cíle. Pramen Labe! Hurá! Nevím kolik mám v nohách kilometrů a nechci to vědět. Samozřejmě nesmí chybět spousta fotek na důkaz toho, že jsme tady byli a po malém občerstvení v Labské boudě se vydáváme na zpáteční cestu do Špindlerova mlýna, do našeho milovaného hotýlku.

Do hotelu jsme vpochodovali z posledních sil a rovnou do restaurace na večeři. Představa, že bychom se měli hrabat do schodů do pokoje a bez večeře nás trošku děsila. Jen co jsme dosedli objednali jsme si půl litru točené kofoly, tak jako vždycky a smažený sýr, co byl ten den k večeři, jsme zhltli jako bychom týden nejedli a z posledních sil jsme se vyhrabali nahoru do pokoje, kde na nás čekala teplá sprcha a hlavně postel.

Ještě ten den jsme hodily naší trasu do map v notebooku a ukázalo nám to trasu dlouhou bez pár metrů 20 kilometrů. S Honzou jsme se shodli na tom, že se potřebujeme vyspat a zítra rozhodně nějaký lehký, a hlavně nenáročný program.

Den šestý: 26. září 2015
Na programu: Černá hora a Černohorské rašeliniště

Naše dovolená už se nachýlila ke svému konci a my se probudili do našeho posledního dne. A protože den předtím jsme absolvovali velmi náročný pochod ze Špindlerova Mlýna na pramen Labe jsme se dneska rozhodli vyrazit na o něco lehčí výlet. Ze Špindlerova Mlýna jsme dojeli na centrální parkoviště u lanovky na Černou horu a vyvezli jsme se nahoru krásnou kabinkovou lanovkou do výšky 1260 metrů nad mořem. Ten den bylo opravdu krásné počasí. Bylo polojasno a mraky na modré obloze vytvářeli krásné zajímavé obrazce. Honzovi se dokonce podařilo vylézt i na rozhlednu. To mě se bohužel nepodařilo, nemám z výšek dobrý pocit. Nicméně výhled prý stál za to. Z rozhledny je za hezkého počasí vidět hodně daleko. Když jsme se dostatečně vynahlíželi z rozhledny pokračovali jsme pokračovali v cestě. Sledovali jsme ukazatele, které nás měli nasměrovat k rašeliništi. Po cestě se nám otevřel výhled na okolní kopce, jejichž vrcholky byli zakryty v mracích. Konečně jsme po dřevěných chodníčcích došli na rašeliniště. Je to největší rašeliniště Krkonoš. Jeho rozloha činí 66 ha a jeho stáří se odhaduje na zhruba 6000 let. V pozadí za rašeliništěm se nám otevírali výhledy na okolní hory a kopce, včetně největší hory Krkonoš – Sněžky. Celkově má naučná stezka rašeliništěm délku 4 kilometry a končí u Pardubických bud. Když jsme to celé prošli, vydali jsme se na cestu zpátky k lanovce a poté po sjezdovce přímo pod lanovkou dolu k parkovišti. (tolik asi k tomu, že to měl být odpočinkový den.)
Zbytek odpoledne jsme strávili v Jánských Lázních – prošli jsme si kolonádu a pořídili pár fotek u fontány.

Druhý den ráno už nás čekala jenom snídaně v hotelu a sbalit si kufry a vydat se na cestu k domovu.

At the highest peak of the Czech Republic and a little bit further!
First day: September 21, 2015
On the program: The journey from Prague to Špindlerův Mlýn and Vitvar AutogalerieIt is morning, 21st September 2015. We have things loaded in the car, and last time we go through the contents of our luggage and wonder if we have not forgotten something. Finally, we conclude that if we have all the necessary vouchers for accommodation, a camera, a memory card, a travel book and a wallet, everything that is there, we have exactly the most important thing that we need for a week stay in the Krkonoše Mountains. We fasten the seat belts and set off for a new adventure.The way went smoothly, without much complication. And because Hanz had to take control on driving, I watched the landscape around. Soon, it boring me and I reached for the travel book that my mom had reminded us of. I searched for the relevant chapter, and I started reading to find something interesting for us. Indeed, after a while, I discovered the Auto-Moto Museum in the Vitvar Autogallery Building in Nova Paka.

In this tiny exhibition you can see the machine from the years 1870-2005. Part of the exhibition is devoted to Antonina Vitvar’s motorcycle racer from Nová Paka.
They open on weekdays until 5 pm, Saturday only until 12 pm. Admission is only 50 CZK.

After a small stop in Nova Paka, we are finally at the finish. Our goal for today was a small little guesthouse, Hradec, right in the heart of Spindleruv Mlyn. From the very kind and willing lady receptionist we received all the necessary information and keys from our room, which was to become our home for a week. When we picked up the things and we appreciated the room and the view, we packed again and went to satisfy our curiosity by walking around the town and also to satisfy our hunger in one of the local excellent restaurants … There was plenty of time left for dinner. ….

Second day: September 22, 2015
On the program: Climbing on our highest mountain SnezkaOur second day started at breakfast at the hotel. We chose a small table right at the window, and after we finally decided to fill our stomachs, we sat both for breakfast and weather forecast. After a long analysis of the situation outside and the situation according to the weather forecast according to different meteorological portals we decided to take a trip to Sněžka. Yes, it was scheduled for Thursday, because when we were still in Prague, the forecast looked completely different. It is also well known that the weather in the mountains is unpredictable and when we woke up on a sunny day that day, the program for the next few hours was clear. We will humiliate our biggest mountain !! 🙂First of all, we were expecting a transfer from Spindleruv Mlyn to Pec pod Snezkou, which is about an hour’s drive.
We’re in place. We parked the car in the car park near the cable car. Already on arrival at the information board, we can see the red cross on the cable car at Snezka. But at that moment it did not seem strange to me. When we got out of the car, a gust of cold wind waved me. Br. Even though I was well dressed, it would be a nice goat. At the walking pace, we reached the bottom of the cableway stop and got to the front. Just behind some German retirees. As we stood in the queue, information came to us that the cable car today, due to the strong wind, does not go up to Sněžka, but it ends on the Růžová hora. Okay, no problem. It seemed to us the continuation of the German retirement group, whose first half was somewhere in front. One thing about the grandfather standing right behind us was that information had just been given that the funicular to Snezka was not going today and loudly wondered, Was it? Nein Snezka? Which caused us a lot of laughter.

Finally, we got in line and boarded the cable car. It is not so long ago that the reconstruction took place and the cabin lift was made from the original chairlift which was still sitting on the side (which was a real rarity between the cable cars). After a relatively short ride, when it was swinging with us occasionally, and the wheels that routed the rope occasionally crippled when the goose skin occasionally burst, we finally climbed onto the Růžová hora. The wind intensified considerably. We are located at an altitude of 1396 meters.

Without a bigger hitch, we set out on the road. We have about 2.5 km of path to the summit. The first stretch of the trip does not seem so terrible. There is only a slight climb to the top, so we enjoy the trip and, of course, we cheerfully. After about 1.5 km, we were able to see the worse part – a somewhat steep climb, which is made up of high and long stairs, which we are badly at, but we are successfully crawling to the top.

After the many mistakes (expressions are not published) and the curse of everything from the stairs mentioned above to the stupid wind, we finally climb to the top. As soon as we grabbed my breath and I could barely hold my feet a bit, because the wind was really intense, we finally climbed at the summit of Sněžka at an altitude of 1603 meters. Thanks to the weather, however, the outlook was magnificent and so our effort was quite paid.

After having collected about a thousand photos, everyone sent a message on Facebook and greetings from our highest peak, and after we warmed up with hot chocolate and something small to eat, we went down the road. We have chosen a less violent return route through the Giant Mine. The road goes all the way downhill and we have a beautiful view of Snezka from the other side.

It was a beautiful trip, and the weather was out, but we were still glad to be back in the parking lot of our car. We were kidding that we did not feel our feet the next day (nor were we too far from the truth). This day, the wind blows at about 72 km / h on the Sněžka and until the time of our departure these values ​​have not changed much.

We ended the day with an excellent dinner at the hotel and we slept before we could count three sheep.

 

Third day: September 23, 2015
On the program: Medvedin and Aquapark

This day we did not get up in the best mood. The first moves in the morning after waking up told us that yesterday’s trip to Snezka was not just the happiest idea. Moreover, it did not look good at the windows. The sky was frowning ominously, and it seemed that a decent pouring began. So what now.

Eventually, the weather and our fortunes have won. Nowadays, we will leave „only“ a trip to Medvědín and then park it in the local water park. The whirlpool, where my tired muscles rest, was more than appealing.

Medvedin is a local „scoop“. Made for relaxing strolls. We were upstairs by the cable car and enjoyed beautiful views along the way, which made the weather a bit dizzy. At the top, we took a moment and took photographs of the panoramas before we decided to go back down to Spindleruv Mlyn. It was not as easy a walk as we had originally thought.

Anyway, the afternoon relaxing in the jacuzzi was much better, and we felt much better now and we were looking forward to the adventures that will bring us the next day.

 

Day four: September 24, 2015
Program: Mumlava waterfalls and visit to the glassworks in Harrachov

Today we went to Mumlava waterfalls and to the town of Harrachov, where we planned to walk around the city and visit the local glassworks.
The car was parked unexpectedly at a supermarket, from where a straight and comfortable road, essentially straight along the straight line, to Mumlava’s waterfalls. These waterfalls are on the Mumlava River, as their name suggests. Waterfalls form a giant boiler, the so-called Devil’s Eye. When we danced enough for the falling water, we made a lot of photos and moved to the Glass Museum in Harrachov. During the glassworks tour we were able to get close to working glassmakers and see the complete process of glass processing.
After visiting the glassworks, I decided to go through the city and make some nice photos. Honza sank even on the bobsleigh track. I did not participate in this entertainment because it is not very much for me.

Day five: September 25, 2015
Program: The challenge of almost 20 kilometers on the Špindlerův bouda – the Elbe spring

As our holiday is approaching slowly, but certainly towards the end, we decided to humble another challenge that awaits us in our plan. Today was the choice for a trip to the Elbe spring. At breakfast in the hotel, we bump over the map together and invent the most optimal route, but as we look at it as we want, a trip of about 15 kilometers is expected today. And since I was lazy today to figure out the route, I let it go to Honza to pick the route. I did not have to do that! It would be best if we take the bus up to Špindlerova bouda and from there we will walk on the base of the contour and basically straight. It sounded pretty good, so I agreed, but if I knew what to do, I’d better go for Snezka again than this. Anyway, this day has become our favorite memory of our holiday.

A short walk from our hotel was a bus stop, where we left the buses directly to Spindleruv Mountaineering Palace, which played a prime role in our plan. There was a bus there for a minute, and it even seemed to be sunshine today. Our mood was getting better. We finally reached the shed. For a while, we stared there and stared at the map to know which color to stick to in the long run. When we were all clear, we set out on the road. A few yards, a few miles away, some people from somewhere in Moravia (perhaps Brno, but I would be screaming) were stuck to us and they kept us practically all the way back to Spindler’s Mill.

The first part of the journey was quite peaceful. We went straight, sometimes to the hill, then back out of the hill. Before us, beautiful views of the surrounding mountains and the surrounding countryside were opened. Sometimes we stopped for a moment to take our breath, but in a moment they continued our journey. The problem arose in the middle of the journey, when the comfortable, lush path changed into a path of stones of different shapes and sizes, and it was like a roller coaster – up and down. But despite that we bravely resisted and continued forward. Meanwhile, we have come to me for the worst part of the journey that frightens me in dreams until today. Even as we were coming, I was not surprised to look at her – a narrow path stretched before us from such very large, if not even huge, stones that were covered with green moss. On one side, the rock was turned off, and on the other, there was a terrible slum of mine that ended somewhere in the depths of the Polish state. And where should I climb? No, thanks. But of course nothing else was left … So I went. The other tourists moved between us, and I had to quit every moment because I vaguely refused to go to the right side, which was, of course, the one near the abyss. The stones sprang beneath me, and I sometimes did not know whether they were stones or my legs. Anyway, I had to persuade myself not to look down because I do not have a good feeling at the height, but in the end I did it and prayed for it to be the worst part of the journey.

Fortunately, the rest of the way was peaceful and without bigger shocks. And after some time we have achieved the desired goal. The Elbe Spring! Hurrah! I do not know how many feet I have and I do not want to know. Of course we can not miss a lot of photos to prove that we were here and after a small refreshment in Labská bouda we are going back to Špindlerův mlýn to our beloved hotel .

We have come to the hotel from the last of the forces and straight into the restaurant for dinner. The idea of ​​scrambling up the stairs to the room and having a little afraid of our dinner. Just as we sat down, we ordered half a liter of draft coffees, as always, and the fried cheese that was that day for dinner, we swallowed as if we had not eaten for a week and digging up the last of the forces up into a room where a warm shower was waiting for us bed.

We drove our route to the maps in the notebook that day and showed it to us a long route without a few yards of 20 kilometers. We honestly agreed with Honza that we need to sleep, and tomorrow definitely a lightweight, and especially easy-to-use program.

 

Day six: September 26, 2015
Program: Montenegro and Montenegro peat bogs

Our holiday has come to an end and we woke up to our last day. And because the day before we had a very difficult march from Spindleruv Mlyn to the Elbe spring, we decided today to take a slightly easier trip. From Spindleruv Mlyn we reached the central car park by the cable car to Černá hora and we headed up with a beautiful cabin lift up to 1260 meters above sea level. That day was really nice weather. It was cloudy and the clouds in the blue sky created beautiful interesting shapes. Honza even managed to climb the observation tower. Unfortunately, I did not get it, I do not feel good about it. However, the outlook was worth it. From the lookout tower you can see a lot in good weather. As we looked sufficiently out of the tower, we continued our journey. We were looking at the pointers that would point us toward the peat bog. There was a view of the surrounding hills, whose peaks were covered in clouds. Finally we reached the peat bogs along the wooden walkways. It is the largest peat bog of the Giant Mountains. Its area is 66 hectares and its age is estimated at around 6000 years. In the background behind the peat bog we were able to see the surrounding mountains and hills, including the largest mountain of Krkonoše – Sněžka. Overall, the educational trail with peat bogs is 4 kilometers long and ends at Pardubice buds. As we passed it, we set out on our way back to the cable car and then down the ski slope directly below the cable car to the parking lot. (So ​​much so that it was a relaxing day.)
The rest of the afternoon we spent in Jánské Lázně – we went through the colonnade and took a few fountain photos.

 

The next morning we only waited for breakfast in the hotel and packed our suitcases and made our way home.

Share

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Content is protected !!